Nejvýznamnější polskou cenu Nike získal Cezary Łazarewicz (nar. 1966), autor několika knižních tzv. literárních reportáží, v polském prostředí velmi produktivních publicistických útvarů s výraznými uměleckými prvky, blížících se románu, a to za titul Żeby nie było śladów (Hlavně beze stop). Pojednává o životním příběhu Grzegorze Przemyka, polského studenta, který byl těsně po složení maturitní zkoušky v květnu 1983 zbit policisty, což vedlo k jeho smrti. Przemykova smrt, pohřeb a mše, které se za něj sloužily, měly charakter významných antikomunistických protestů a postupem času se staly symbolem polského výjimečného stavu.

Dosud žádná reportáž Nike nezískala. Bývají sice nominovány pravidelně, mezi sedm letošních finalistů se však ta Łazarewiczova dostala jako jediná. Konkurovaly jí přitom romány Serce (Srdce) Radky Franczakové o mladé dívce cestující autostopem na západ, která náhodou vstoupí do podivných životů náhodně potkané matky a její dcery, a Las nie uprzedza (Les si nevybírá) Krzysztofa Środy, pojednávající o uprchlíkovi, který prožil dvě čečenské války, a v širším smyslu o moci, násilí a válkách obecně. Další finalistka Monika Sznajdermanová se ve své eseji Fałszerze pieprzu (Pepřokazi) pokusila rekonstruovat svůj spletitý rodokmen, publicista a bloger Stanisław Łubieński v eseji Dwanaście srok za ogon (Dvanáct strak za ocas) zase pojednává o své vášni „birdwatchingu“. Mezi nominované básníky se již popáté dostal Jacek Podsiadło s Włosem Bregueta (Breguetův vlas) a také Genowefa Jakubowska-Fijałkowská se sbírkou jménem Paraliż przysenny (Spánková paralýza), jediní finalisté, kteří již byli do češtiny překládáni.

Pozoruhodné je, že čtyři ze sedmi nominovaných knih, a to včetně vítězné, vydalo wołowiecké nakladatelství Czarne Moniky Sznajdermannové a Andrzeje Stasiuka.