Pro velkoformátové dětské encyklopedie s důrazem na ilustrace, jejichž nejslavnější příklady posledních let pocházejí z Polska (Pod zemí, pod vodou, Mapy) se částečně vžil název „artbook“, dříve rezervovaný pro výpravné výtvarné publikace. V případě Včel Piotra Sochy je přiléhavější než ve dvou zmíněných knihách od Mizielińských: textová, informativní složka totiž ve Včelách ustupuje výtvarné natolik, že nelze hovořit o encyklopedii v pravém slova smyslu. Dokazuje to i jméno na obálce knihy, uveden je totiž pouze Piotr Socha (výtvarník!), autora doprovodných textů Wojciecha Grajowského zmiňuje až patitul.

Z ilustrace na deskách není patrné, jak je kniha ve skutečnosti nádherná. Včely kromě geniálně řešené předsádky (jak jinak – včely seskupené do geometrické, šestiúhelníkové sítě se „hemží“, až zrak přechází, a lákají k dalšímu listování) obsahují třicet pět nákresů přes celou dvoustránku, na nichž báječně vyniknou obrázky (např. dinosaura, rozkvetlého sadu, různých bylin apod.), a dvě dvoustrany stylizovaných novin se zajímavostmi ze života včel (a dvěma recepty navrch). Sochovi jde v obrázcích opravdu spíše o to, aby uvedl čtenáře v úžas, než aby vysvětloval principy (jako se děje v knize Pod zemí, pod vodou); informace pak čtenář čerpá především ze stručných textů dole na stránce.

I jimi je přitom přímo ohromován, dozvídá se, že včely tu byly už s dinosaury nebo že dříve nebývaly vegetariány, jaké druhy tance provádějí, dále získá informace o „lidském“ i „medvědím“ brtnictví, stavbě včelího těla, druzích jejich práce a v neposlední řadě o jejich nezastupitelném místě v ekosystému a jejich ohrožení.

České vydání bohužel doplatilo na smutný kalkul: dojem z výtvarné složky publikace je tak silný, že nakladatel nevěnoval knize dostatečnou redakční péči, třebaže v tiráži jsou zmíněny redaktorky dvě. Včely totiž nemile zaskočí překladovými neobratnostmi (a je třeba si uvědomit, jak málo textu kniha obsahuje!). Dobře jsou zvládnuté reálie a odborné názvy, tedy jednotky, které překladatel snadno dohledá, problematičtější jsou tradiční česko-polská překladová paronyma, např. mušle vs. ulita, malina vs. malinovník, šíje vs. krk (nepaginováno); polské obraty a slovosled, např. „[včely] visí nad nimi [květy] jako vrtulníky“ – špatné řešení polského „zawieszony“; „včely povstaly ze slz boha Re“ – „powstały“ by se mělo přeložit spíše jako „vznikly“; „díky synu boha Apollóna“, „roh držený obrovskou sochou“, „arcibiskup Milána“, „jeden z nejdůležitějších lidí v církvi“, „cítit úctu“ apod. Včely obsahují také čisté pravopisné hrubky (např. „snězením“) aj.

V době, kdy se polské „artbooky“ těší neobyčejné čtenářské přízni, bylo vydání Včel sázkou na jistotu. Odbytá příprava textové stránky knihy tak svědčí o nakladatelském lajdáctví.

Více o knize v rozhovoru s autorem.