Polský prozaik a esejista Marian Pilot (nar. 1936) bývá spolu s Wiesławem Myśliwským tradičně řazen k „venkovskému proudu“ (či „vesnické literatuře“); analýza komplikovaných psychických pochodů polských vesnických hrdinů skutečně je náplní již jeho nejstarších povídek, novel a románů. Někteří čtenáři Pilota milují a vidí v něm následníka Witolda Gombrowicze, jiní jej pro provokativnost a čtenářskou náročnost jeho próz zatracují. Faktem zůstává, že Pilotův předposlední román Pióropusz (česky snad Čelenka z per) získal prestižní Nike 2011 a že loňský Osobnik (Jedinec) je výjimečné, velkolepé dílo s ambicí na letošní Nike anebo na jinou literární cenu.

Nový Pilotův román si od předchozího vypůjčil motiv rodinného kostlivce ve skříni: otce, jenž v minulosti v klíčovém okamžiku měl učinit zásadní krok, který by spasil mnoho životů – ale neučinil. Otcovou vinou syn pohrdá; rodinná ostuda jej dusí a je klíčovou premisou v každém jeho úsudku, východiskem každého životního kroku či alespoň pokusu o něj. Bolesław Samek, který po dlouhou dobu zůstává bezejmenným jedincem, setrvává v určité pasivitě – a zároveň se (gombrowiczovsky, toussaintovsky) zmítá v touze po změně a v utrpení.

Pro Pilotovy knihy je příznačný monolog plný aluzí, kalambúrů, karikatury a grotesky. Úvahy na pokraji snění, bdění, blouznění a filozofování jsou co věta, to perla (a výzva pro překladatele): „… pracoval jsem ze všech sil, v honbě za poznáním jsem ze sebe nelítostně dřel kůži, ale jen abych cáry kůže zase nějak zamaskoval, jen aby mě národ viděl jako nějakého úlisného vrtáka, kašpara s fousama od malinové šťávy…“ Proudy ironických či paradoxních výpovědí, které předpokládají pozorné čtenáře, činí z Pilotových próz skutečně hutná, vrstevnatá díla.

Vypravěč nenachází životní útěchu ve svém okolí, v rodině, ve městě, na vesnici ani v kostele. Nakonec mu nezbývá, než opustit „normální život“ a přesunout se na okraj společnosti. Samek má doktorát z biologie a šťastnou rodinu – a skončí na sáhodlouhé pijatice u výrobce samorostů Bracha. Alkohol zvyšuje obrátky monologu, do nějž vstupuje neskutečná směska kumpánů- podivínů: Duďa, Maluśki, „kowalski“ (uvozovkami a malým počátečním písmenem Pilot zesměšňuje nejtypičtější polské příjmení), aby se Bolesław Samek konečně vydal na cestu do rodného Městečka a zjistil pravdu, kterou ovšem dávno znal, ale odmítal na ni přistoupit.

Marian Pilot v jednom z rozhovorů zmínil, že pro něj je nejvzácnějším, nejvýjimečnějším dílem polského písemnictví Liber chamorum barokního autora Waleriana Nekandy-Trepky. Je to obsáhlý seznam polských rodů, který zvěčňuje přehmaty, chyby a zoufale trapná počínání polských „šlechticů“. Liber chamorum – Kniha chámů, kniha buranů. Podle Nekandy-Trepky i podle Mariana Pilota není Polák ničím jiným než křupanem, který předstírá vznešeného šlechtice. Witold Gombrowicz se svými romány (a zejména Trans-Atlantikem) pokusil vyrvat Poláka polskosti, do níž se člověk zamotává tím víc, čím víc ji chce odvrhnout a zamítnout. Pilotův Jedinec tento psychologický vzorec rozvíjí. Samkovy zoufalé pokusy skoncovat se svou minulostí – s „polskou“ buranskou zbabělostí jeho otce – končí tragédií: přijde o majetek, je zavřen do psychiatrické léčebny a svou minulost popisuje v dopisu blíže neurčené osobě.

Marian Pilot ve svém výjimečném románu podal nejen obraz současného Polska, ale zejména obraz současné duše, která trpí minulostí. Zdá se, že rozsáhlé („nečitelné“) intelektuální romány, do jejichž tkáně prosakuje zlo dvacátého století, se dnes dostávají do kurzu. Některé z nich jsou ovšem pouhé bláboly, které jen senzačně těží z dějinných ran. V žádném případě se to netýká knih Mariana Pilota.