Jednadevadesátým svazkem obnovené Edice poesie Host je debut pramálo známé surrealistické básnířky, jak je uvedeno na záložce, Petry Stré (nar. 1979). Pro její poezii je typická určitá uvolněnost, až by se chtělo říci nekázeň, s níž se pohybuje mezi zvukovými absolutními básněmi (či verši) a „tradičnějšími“ básněmi stavějícími na popisu či reflexi (čímž dává vzpomenout na nedávný debut Janele z Liků). Ovšem přísaha na surrealismus působí v případě Petry Stré spíše jako přijetí literární autority příslovečného psychického automatismu, kterým se ve skutečnosti (přes školní masáž, jíž se dostalo patrně nám všem) surrealismus ve své rozvinuté podobě zdaleka nevyčerpává.

Jedním z průvodních jevů surrealismu (pokud není přímo jedním z jeho principů) je pnutí mezi jednotkami básně, které k sobě váže neocenitelná spontaneita v sepětí s rozhodujícím citem básnického oka v jedinečné jazykové „události“ (jak praví André Breton či Petr Král), a z něj vycházející bohatý rejstřík básně. Z tohoto hlediska musíme ocenit mnohé z autorčiných veršů (spíše než celých básní nebo oddílů knihy), např. „Křídlonohá se na zemi štěpí / pedo ji svírá a otáčí“.

Výboje Petry Stré se pouštějí všemi směry a surrealismus se v jejím případě nezdá být převládající tendencí – jako by jeho přivolání svým vzbuzováním planých očekávání autorce dokonce škodilo. V jejím případě bychom za možné vzory mohli považovat Reynka či raného Kolmačku („Jeřabiny zapadaly celou cestu / některé jsou rozšlápnuté“) stejně dobře jako Morgensterna či Chlebnikova („Mikna vlá a takhle si poletujem / dla do sům hopla štěbetalka“), básníky dosti odlišné orientace. Přitom valná část básnířčiny motiviky pramení z prožívání domova; od domácích prací (a s nimi spojených nástrojů) po rodinu (děti, druh), oblečení a slívovský signál pohody domova v milovaném pokrmu: „Dům jste si ozdobili hvězdami / a jahodovými knedlíky“. Volavka rovněž patří k těm sbírkám současné české poezie, které obnovují zašlou slávu ptačích a rybích motivů.

Pro Petru Strou je důležité střežení osobního, intimního světa. Její básně jsou zvláštně zastřené, až tajnůstkářské – těch několik skutečně expresivních momentů působí jako nešťastný úkrok, neboť jsou vždy spojeny s kritikou v laciné černobílé opozici. Jsou povětšinou pozitivně laděné, prosté kostlivců ve skříni, vztahových průšvihů. Naopak si užívají svou barevnost a smysl pro klid, nikoliv ovšem bez vytržení, které vydatně čerpá z pohledu dítěte (a na mnoha místech připomíná malby Kamila Lhotáka).

Básně Petry Stré kolísají mezi osvědčenou polohou intimních zápisků s ambicí přesahu a polohou sebevědomého experimentování. Přes autorčinu nezpochybnitelnou sečtělost i citlivost (a to zejména zvukovou; autorka ostatně na brněnském křtu své sbírky vykázala nebývalý recitační um) si její básně udržují podobu příležitostných etud, z nichž lze ovšem vyčíst cenné věci. Jako problematický se jeví autorčin sklon zdobit slovními hříčkami, jejichž významovou nosnost snižuje do očí bijící vyluštitelnost, jako vzácné potom slastně bezohledné setrvávání ve vlastním světě (či domově) plném tajemství.