Francouzský bestsellerista se vrací s dalším příběhem kriminalisty Martina Servaze. A mile překvapuje zejména jeho první polovinou, která se odehrává hluboko v hrdinově minulosti.
RL
Roman Lipčík
Novinka nejprodávanější spisovatelky na světě, napsaná opět pod pseudonymem, trpí především neúnosnou délkou. Autorka píšící pod jménem Robert Galbraith si sice dala práci se zápletkou a opět potěší dobře diferencovanými postavami, avšak do průměru text srážejí únavné dialogy i romantická linka.
Oproti předchozímu románu se norský autor více inspiruje problematickými jevy z aktuálních novinových titulků. Je to vítané, i když děj kvůli tomu občas drhne.
Špionážní thriller od pseudonymního amerického autora ruského původu o tom, jak se ruská rozvědka snaží překroutit pravdu ve svůj prospěch, je vrcholně aktuální. Jen tu ještě stále vyhrává ta poctivější, západní strana.
Debut britské autorky napodobuje prózy o zločinech a dětství od Stephena Kinga, ale chybí mu jejich propracovanost i napětí. Jako jednorázové oddechové čtení však uspokojí.
Šestý nejlépe placený spisovatel světa proměnil své jméno v jakousi obchodní značku, pod jejímž logem vychází od roku 1968 minimálně jedna kniha ročně. Od konce devadesátých let jsou čím dál horší. Až Nevinností jako by se pokusil vrátit k psaní ze svých lepších let.
Manželská dvojice píšící pod rodinným pseudonymem Nicci French koncem devadesátých let sepsala tucet solidních psychologických thrillerů se silnými ženskými hrdinkami. Nyní se na ně pokouší navázat rovnou celou sérií s hrdinkou jedinou: psychoterapeutkou, k níž promlouvají hlasy jejích pacientů.
Jako tragický příběh opožděného dospívání funguje nejlepší švédský krimiromán roku 2013 docela dobře. Ale jako krimi selhává: zápletka je nevěrohodná a průběh vyšetřování naivní. Což je u vystudovaného kriminologa zvláště překvapivé.
Dosud nepříliš výrazná autorka psychologických thrillerů byla dědici Agathy Christie vybrána, aby napsala román o Herculu Poirotovi. Její román je bohužel křečovitý a místy jde přímo proti kanonickým prvkům série s malým belgickým detektivem.
Um Jamese Rollinse spočívá ve vynalézavé konstrukci spekulativních vědecko-historických thrillerů, ve výběru provokativních teorií a podpůrných rekvizit, v jejich množství a zdánlivé nespojitosti, úhrnem ve snaze přimět běžného čtenáře, aby mu párkrát mírně spadla čelist. Tentokrát nad Čingischánem, kometou a dávnou mocnou zbraní.
Ve třináctém díle série americké autorské dvojice se jejich hlavní hrdina, agent FBI Pendergast, vydává do bývalé hornické osady, jejíž tajuplné vraždy údajně lákaly už Arthura Conana Doylea. Pendergast tam bohužel nemíří sám, ale s hloupou, naivní a iracionálně se chovající parťačkou.
Robert Bloch byl mistrem hororu a přilehlých fantastických žánrů, nejlépe ve formátu povídky. Psycho, byť se na ně dnes zjednodušeně pohlíží rovněž jako na horor, je však jen nadprůměrný thriller. První pokračování Bloch napsal, aby si vyřídil účty s Hollywoodem, a třetí díl vznikl hlavně proto, aby autor, oslabený rakovinou, mohl platit složenky.
Jefferyho Deavera proslavily romány, ale rád se věnuje i povídkám. Píše je v poněkud nadměrných velikostech, s neustálými překvapivými zvraty a obraty. Vyjdeme-li z toho, že ve zlatých magazínových časech znamenalo padesát stran už „krátký román“, najdeme mezi třinácti položkami knihy krátkých románů hned pět.
Kdyby Ian Fleming psal dodnes a byl trochu víc posedlý mořem, vypadaly by jeho knihy podobně jako Cusslerovy. Pro zhruba padesátku titulů vytvořil Cussler zdařilou románovou formuli: v zásadě realistický příběh, stojící však vždy na nějaké sporné, záhadné a atraktivní hypotéze, se rozletí v turbulentních otáčkách po celé zeměkouli.
Luke Delaney je vysloužilý detektiv s patnácti lety praxe u oddělení vraž londýnské policie. Zná policejní vyšetřovací procedury, finesy a triky, které se na místě činu používají, a jistě si umí vybavit pocity, s jakými se díval na další a další mrtvoly u nohou. Přesto se jeho hrdina až příliš spoléhá na svou intuici.
Sedmdesátníku Forsythovi se více než čtyřicet let po průlomovém bestselleru Den pro Šakala podařilo napsat knihu, která se té první možná nevyrovná, ale dá se s ní čestně srovnávat. Kazatel je neméně nepolapitelný, než byl Šakal, a neméně, ba patrně ještě víc, zlověstný. Šakal byl profesionál, Kazatel je fanatik.
Produkce skandinávských thrillerů je už českými nakladateli natolik probraná, že se dostává i na knihy průměrné až podprůměrné. Román bývalého televizního scenáristy Söderbergha v podstatě nemá zápletku, chybí mu nosná myšlenka i prvek překvapení, pokud za ně nechceme vydávat šoky způsobované brutalitou až nemístnou a sebeúčelnou.
Jack Reacher, hrdina sedmnácti úspěšných thrillerů Lee Childa, byl svobodným, nespoutaným osamělým vlkem, oním skoro až učebnicovým americkým literárním hrdinou, který snad tu a tam někomu poplete hlavu, ale sám si ji poplést nenechá. Až do osmnáctého románu.
V thrillerové trilogii švédského autora jde o konspiraci vrcholně důmyslného kalibru, o níž si mohou agent Bourne a jeho kloni nechat jen zdát; pistole v rukou a praktiky tajných služeb tady nahradila kybernetika dovedená až na doraz možností a užitečnosti. Počítačový sekuriťák de la Motte v tomto směru rozumí svému řemeslu skvěle.
Connie Willisová je autorka tradičnějšího pojetí sci-fi a loni vydaný výbor jejích povídek se soustřeďuje na ty, které získaly některé z významných žánrových ocenění. Syntetizují to nejlepší z jejích dovedností: břeskný nápad, zvládnutí kondenzovaného povídkového útvaru, nadčasové zobecnění i vzácnost největší - humor.
Dědicové Isaaka Asimova si vybrali rutinérku fantasy žánru, aby se rozepsala o tom, co předcházelo slavnému svazku devíti povídek, který velmistr sci-fi v roce 1950 vydal pod názvem Já, robot. Mickey Zucker Reichertová napsala jako prequel tisícistránkovou trilogii, o níž nelze říci nic lepšího, než že je zbytečná a k původnímu dílu se nehodí.
Co by se stalo, kdyby se v současném Berlíně náhle probral z padesátiletého spánku Adolf Hitler? Kniha, jež to zjišťuje, má být varující, mrazivou satirou. Funguje především díky dobře vykreslené hlavní postavě, která nikdy není dostatečně odpudivá a nikdy dostatečně sympatická. Bohužel ostatní stavební prvky stojí o třídu níž.
Reinhard Heydrich povolává z Berlína podřízeného, aby vypátral, kdo mu v Praze usiluje o život. A britský spisovatel Philip Kerr pokračuje ve své sérii atypických noir kriminálek s německým komisařem v nacistické éře. Škoda jen, že mezi poslední česky vydanou knihou z této série a aktuálním románem zeje mezera čtyř nepřeložených.
V knize, kterou po zemřelém bestselleristovi Crichtonovi dopsal dědici určený epigon Robert Preston z poznámek, náčrtů a údajně jedné hotové třetiny z pozůstalosti, se hodně křičí, hlavní hrdinové i umírají, ale celé je to předvídatelné a po pár desítkách stran už i monotónní. Avšak je pravděpodobné, že ani Crichton by to nenapsal o moc lépe.
Únos dítěte je v kriminálním žánru spolehlivý útok na čtenářské emoce. Ale zároveň je s uneseným děckem nutno zacházet obezřetně, aby klišé příliš nebilo do očí a aby se čtenář(ka) příliš nevyděsil(a). Mo Hayderová má pověst autorky velmi drsné a temné, přesto zápletku kolem únosu dětí zvládla brilantně a ještě přichystala zvrat v závěru.
Kolejmoří je kniha pro mládež, přesně řečeno pro „young adults“, jak jim říká trh, tedy pro mladé dospělé. Ale přitom je to náročná četba i pro dospělého: plná neologismů a zvláštních větných struktur. A málo záleží na tom, že hrstka klíčových hrdinů jsou děti.
Hlavní hrdina Henrik Pettersson je bývalý mladistvý delikvent, třicátník sice inteligentní, ale líný, zastydlý puberťák, pařan i pařič. Jednou pozdě v noci najde mobilní telefon. A ten si s ním chce hrát. Výsledkem je tíživá nejistota, bezvýchodnost, nejednoznačnost, klíčící paranoia. Na pokračování.
Děj novinky Dana Browna je zbytečně složitý, nereálný, přitažený za vlasy. Padouši postupují tak komplikovaně, že v reálném světě by neměli šanci na úspěch. Musejí čekat, až Langdon vyluští další anagram, až se přesune odkudsi kamsi. Místo napínavého akčního románu čteme samoúčelný konstrukt, jehož stránky plynou spíše nevzrušivě.
Americký autor Glenn Cooper se už třetí knihou veze na neopadající vlně subžánru, který oživil Dan Brown. Průměrný konspiračně-historický thriller se odehrává ve Francii hned ve třech historických epochách (v pravěku, středověku a současnosti) a točí se kolem lektvaru se zázračnými účinky.
Thrillerové pátrání po hrobce prvního krále sjednoceného Egypta chce být variací na Mumii, příběhy Indiana Jonese či langdonovské luštění šifer a ještě je k tomu přimícháno něco rozvinutých technologií. Dohromady je to však řídké, plné prázdných dialogů a především nezábavné.
Když hlavní hrdina v úvodu restauruje Caravaggia, pánovi pomalu už na penzi to sluší. Když se pak připlete k vraždě, plenění muzejních fondů a defraudačnímu skandálu, ještě stále jde o rozum a šikovnost. Ale když se ve finále žene jeruzalémským podzemím, je z něho nepravděpodobný superman: supící, potící se a snad i podagrický.
Z knihy mladé a mnohými oslavované jihoafrické autorky jako by trčela její původní profese komiksové a televizní scenáristky. Jde tu více o formu než o obsah, o okamžitý efekt spíše než o fundamentální vypravěčskou důslednost, o snahu překvapovat na úkor vysvětlování logiky fiktivního světa a dějů, které se v něm odehrávají.
Burroughsův Tarzan dozajista nebyl pro děti, ale děti jej četly a nacházely v něm zalíbení; asi z trochu jiných důvodů, než z jakých se líbil tatínkům. Briggsova Tarzana dospělí číst nemohou. Zvláště ne ti dospělí, kteří znají originál. A nejspíš by ho nečetly ani děti, kdyby jim někdo dal Burroughse.
Moderní horor se v posledních letech ocitl v defenzivě vůči hororu pro mládež, romanticky laděným krvavým limonádám, „hororu lite“. Jonesova antologie si klade za cíl žánr rehabilitovat, docílit, aby mladé dámy jaksepatří ječely hrůzou a mladí pánové aby přestali chtít vypadat jako upíři.
Vesmírný výtah nad planetou Xena se zasekne a zanedlouho se v něm stane vražda. Ve své sci-fi využívá americký autor prvků klasické detektivní záhady zamčeného pokoje, aniž by rezignoval na prozkoumávání technologicky mimořádně vyspělého světa budoucnosti, který je ovšem také mimořádně výbušný a konfliktní.
Oproti předchozímu česky vydanému románu Američanka Connie Willisová překvapuje. Její sci-fi o cestování časem totiž parafrázuje humoristickou klasiku Jerome Klapky Jeromea. A podařilo se jí vytvořit vtipnou sci-fi, která sice nedosahuje úrovně Tří mužů ve člunu, ale úsměv z tváře při jejím čtení nezmizí nikdy.
Editor Strahan v lapidární předmluvě ohromí téměř až suchým výčtem faktů a současně odzbrojující erudicí a sečtělostí. Pokouší se postihnout trendy, mezi 31 zařazenými texty se objeví ty od zavedených i nových jmen. Jeho antologie je stejně tak zábavná jako edukativní.
Jeffery Deaver píše každý rok jednu knihu. A přitom usiluje o to, aby se neopakoval, aby jeho román měl každých třicet stran nečekaný zvrat a dva tři falešné konce. Splnil to i zde. Jenže nepřekvapivost zvratů a průhlednost, s jakou rozplétá zápletku, je selhání, dané nejspíš únavou z nadprodukce.
První díl volné trilogie britského autora Půjčovna masa byl kyberpunkový noir thriller, následující Zlomení andělé se nesli ve znamení moderní space opery. Třetí díl je syntézou obojího. Autorovy nápady jsou ohromující, jejich použití chytré, výrazové prostředky dostatečné i při jeho úsečném, strohém stylu.
Od vydání prvotiny Poslední templář to jde s úrovní thrillerů Raymonda Khouryho od desíti k pěti. Zápletku a exkurze do dávné historie v jeho poslední knize nahradily úvahy na téma přírodní spirituality, legalizace drog, nahozené lekce z psychofarmacie i parapsychologie. Ale výsledek není zrovna uspokojivý.
Antologie Počítačoví piráti vyšla v roce 1983 a nejletitější text v ní je ještě o třicet let starší. Nejslavnější ze sestavovatelů, Isaac Asimov, už v té době v předmluvě předvídá, že stejně, jako byly dříve časté krádeže koní, bude zločinem budoucnosti přechytračení počítače a jeho vybílení.
Napětí v Connellyho thrillerech vyvěrá z klasických detektivních prvků, jen moderněji pojímaných: ze stop, důkazů, výslechů a také přemýšlení. Kdysi se tomu říkalo dedukce. V tom je v žánru výjimečný a rovněž v tom, že tu a tam postupným překvapivým sbližováním spojuje dva zprvu zcela nesourodé případy.
Alastair Reynolds je mistr space opery, subžánru sci-fi, který už má nejlepší léta dávno za sebou. O jeho znovuzrození se britský spisovatel pokouší s příběhem, jehož zápletka je založena na představě, že jeden z měsíců Saturna je obří mimozemská kosmická loď.
Tetralogie Roda Reese PoloSvět vzbudila už prvním dílem malou senzaci a další svazky pověst umocňovaly. Britský spisovatel vytvořil pitoreskní svět, v němž se ve fantaskní virtuální realitě potkávají Casanova, Robespierre a Berija s bytostmi podobnými upírům.
Toma Clancyho už psaní zjevně nebaví, svůj výklenek v žánru má zajištěný a pár milionů, které mu zřejmě scházejí k úplné spokojenosti, se snaží vydělat franšízovou metodou. Pod „jeho“ novinkou je podepsaný jistý Peter Telep, dosud převážně autor militaristických akčních sci-fi. A moc se mu nepovedla.
Jeden milion zahraničních dobrovolníků v řadách německých jednotek SS za 2. světové války není zdánlivě nijak ohromující číslo – ani vzhledem k celkovým 18 milionům regulérních vojáků, kteří prošli za desetiletí do roku 1945 wehrmachtem, tím méně k desetimilionům obětí bojů i ideologického vyvražďování. To číslo má však jinou váhu: do značné míry symbolickou a do mnohem větší míry varovnou.
Druhý díl fantasy ságy amerického autora patřil k těm, na které se napjatě čekalo. Autor je literárně velice zdatný, výrazně nad běžné poměry žánru, některé pasáže mají blízko k poezii. Ale polovina z tisícovky popsaných stran je zbytečná: téměř nic se na nich neděje.
Náčrt tohoto románu vznikl v hlavě klasika sci-fi v roce 1955. Dostal podobu osmi rukopisných stran, několika neuspokojivých názvů a pár kartiček poznámek. Pak skončil v šuplíku, kde ho po smrti spisovatelovy vdovy objevily nakladatelské hyeny a svěřily jej k rozpracování o čtyřicet let mladšímu žánrovému kolegovi.
Kolumbus byl Žid prchající ze Španělska do zaslíbené země v neznámu. To je výchozí spekulace amerického bestselleristy, od níž splétá svůj nový záhadologický thriller. Pokud tato malá provokace nerozčílí vědce a čtenáře přiměje k přemýšlení a třeba i k studiu serióznější literatury, je to jen dobře.
Z pouhých dvou knih uvedených na náš trh lze i bez zvláštního věšteckého daru konstatovat, že Američan Olen Steinhauer se pro literární historiky zařadí k absolutní špičce špionážního žánru. I kdyby už nic tak dobrého jako Turistu a nověji Nejbližší východ nenapsal.
Se zařazením knižní série Mechanické století do subžánru steampunku je to poněkud problematické. Cherie Priestová si z něho vybrala jen pár atraktivních prvků - mechanismy a vynálezy, šílence na straně dobra i zla, hlad po poznání. Bitevník je spíše fantaskní western.
Atraktivita a lákavost subžánru katastrofický román se obvykle vystřílí velice rychle po rozepsané katastrofě. A musí následovat spisovatelský um, aby autor udržel pozornost čtenáře a povýšil příběh nad prostý popis aspektů katastrofy a nad westernovou vybíjenou. Williamu Forstchenovi se to nepodařilo.
Američanka Connie Willisová se pokusila o unikát, když do bezesporu zajímavého celku spojila historický román a sci-fi. Ale neuspěla, přinejmenším ne tak, jak by čtenář od tak atraktivního konceptu očekával. Rádoby závažný historický rámec brání spekulativní zápletce o cestování v čase v rozletu.
Dystopický konspirační thriller z blízké budoucnosti obsahuje všechny znaky Dickových děl, na nichž se dějiny shodly, že patří k jeho vrcholným: nadčasové zamyšlení nad důsledky politiky, nedůvěru ke všemu, co přesahuje nejužší rámec života, ohromný spád a podpovrchový úsměvný škleb.
Pulpový román – a ničím víc Chaos není – se čte proto, aby nás nezřízeně bavil. Jacku De Brulovi se to daří. Jeho hrdina proputuje celý svět při pátrání po starobylé záhadě: přitom skáče, potápí se, rve se a luští hádanky. A celkem zbytečně se přitom autor odvolává na Homérovu Odysseu.
V originále jde o „mystery stories“, což sice může být, ale častěji nemusí být detektivka. Ve dvaceti povídkách jde mnohem víc, než kdo to udělal, o to, jak to udělal, a ještě víc proč. V souboru nalezneme velká jména (Kurt Vonnegut, Dennis Lehane) i autory českému čtenáři zatím neznámé.
Románem Živý nebo mrtvý dal Tom Clancy světu na vědomí, že už ho obtěžuje i psaní „vlastních“, nesériových románů a že odteď svěřuje i jejich tvorbu ghostwriterům. Základní přístup zůstal nezměněn: i nový špionážní technothriller přetéká na detaily bohatými militariemi.
Švédský spisovatel kriminálních románů Henning Mankell se doma těší pověsti žijícího klasika. V takové roli se nemusí držet žádných přednastavených úzů a může si dovolit experimentovat. V Číňanovi se do toho pustil plnou parou.
Nikdy není dost brzo na to, zvykat si na smrt. Peter S. Beagle (nar. 1939) o ní psal, rozmýšlel, nechával se jí okouzlit už v jedenadvaceti letech, kdy mu vyšla tahle prvotina, a vlastně ještě o něco dřív, kdy ji psal. Osm let nato se proslavil: jeho pohádka Poslední jednorožec zastínila jak jeho debut, tak i vše, co napsal pak, ale connoiseuři nedají na Poklidné a tiché místo dopustit.
Akčnost, na jakou jsme si zvykli díky některým nejmodernějším vzorkům špionážní literatury, u le Carrého nehledejme. Jeho román je stejně tak poutavá, napínavá a zábavná četba jako analýza oné podivné, vzrušující i záhadné profese, kterou přisoudil svým hlavním hrdinům.
