Nevím, na čem Raymond Khoury jede, ale ať je to cokoli, nenechám se inspirovat a zůstanu u banálního nikotinu. Nejspíš však jedinou složkou jeho drogové diety je mamutí úspěch, který mě nepotká. Jeho postihl hned s prvotinou a od té doby ho opájí tak, že není schopen napsat knihu přinejlepším stejně kloudnou.

Poslední templář (2005) byl v mezích žánru, kterému notně zjednodušeně říkejme brownovský, vyvážená kniha. Byla na něm sice znát autorova nezkušenost, kompozičně a tempem občas škobrtl, leč na druhé straně bylo zjevné, že autor není ničím nikomu povinován, žádné mase čtenářů, žádnému zběsilému vydavatelskému harmonogramu, ba ani žádné módě, protože dá-li se věřit nakladatelským legendám, Templáře napsal dříve než Brown Da Vinciho kód (nebo Šifru mistra Leonarda, chcete-li). Odpovídal jen sám sobě, své náklonnosti k akčním příběhům, k nimž ho zavedla dráha scenáristy, a své lásce k historii, díky níž rešerši první knihy věnoval půldruhého roku.

Měla velký úspěch, jenže od té doby to jde s Khourym od desíti k pěti. Nikoli náklady knih, které nahodily bestsellerový řemen a točí se v milionech. Ne počtem příznivců, protože už pochopil, že dnes je povinován zrovna jim, aby se nerozutekli. Ne autorským blokem, jaký postihl kolegu Browna. Jen a jen stagnující úrovní. Po dvou excentrických vybočeních, z nichž obzvláště v případě Znamení (2007) už už hrozilo, že dojde k odlivu čtenářů (zasloužil by si v zásadě pochvalu, že se pokusil odklonit od předvídatelnosti, kdyby byl příběh přesvědčivě zvládnutý), se vrátil k jistotě a ve Spáse templářů (2010) rozpracoval některé nevyužité motivy prvotiny a dodal nové. Do boje povolal znovu své osvědčené akčně-inteligentní komando, dvojici Reilly – Chaykinová. I tady se už ale projevily disproporce, které s výjimkou prvotiny (s přimhouřenýma očima) v různé podobě zatěžovaly každou jeho knihu: Spásu templářů nemístně oživil akčními scénami, takže v takových okamžicích neměla daleko k hollywoodskému scénáři. Na druhou stranu ji zatěžkal až přemírou historických faktů (jejichž poměr v prvotině zvládl s lepším citem pro vyváženost), jako by chtěl vyklopit všechno, co o templářské problematice ještě ví.

Zřejmě se mu to povedlo. Už patrně neví nic, co by stálo za zmínku. Asi i proto se parťácká (a nově už i partnerská) dvojice, bývalý agent FBI a archeoložka, přesouvá do jiné zeměpisné zóny a je to o něčem úplně jiném. Zase sice šmrncne o dějiny, ale jen povrchně a účelově: Mexiko, 18. století, tamní misionářská enkláva, jejíž odvážný příslušník experimentuje se záhadnou přírodní substancí, přezdívanou „ďáblův elixír“; něčím, co bychom dnes střízlivě nazvali psychotropní látkou.

Jenže u Khouryho v novém desetiletí střízlivost nenajdeme. Látka na pár stovek let zmizí z očí západní civilizace, aby se v naší současnosti znovu objevila. A co mělo před dvěma a půl sty roky obávanou, leč vágní pověst „ďáblova spáru“, se ukáže být čímsi naprosto převratným, smrtelně nebezpečným pro celé lidstvo. Kdyby se to rozšířilo, tak by stávající i budoucí feťáci všech zemí zapomněli na heroin a crack a ponořili by se do ďáblova elixíru, než by jim změkly mozky natolik, že by se stali poslušnými loutkami kohokoli. Než by pomřeli…

Přeháním, zjednodušuji, zároveň ironicky dramatizuji, a to jen proto, že i Khoury má zjevný problém přesvědčit čtenáře o fatální zhoubnosti staronové drogy v takové míře, že si zaslouží konspiračně-akční román. Dělá, co umí, snad někoho přesvědčí a od té chvíle už vede text nepřekvapivým, vyhloubeným korytem akčního thrilleru, na jehož stránkách proti sobě stojí představitelé rozličných, převážně tajných vládních agentur a drogoví lordi v čele s bossem nejvyšším, zlověstným El Brujem, tedy Čarodějem, který má s nově nalezenou drogou ty nejhanebnější záměry.

Historii tu částečně nahradily úvahy na téma přírodní spirituality, legalizace drog, nahozené lekce z psychofarmacie i parapsychologie. Ta jej fabulačně zavádí až k převtělování (předtím však musela stejně ohebně vyfabulovat nečekaného čtyřletého Reillyho syna, který najednou začíná kreslit podivné obrázky, jako by byl posedlý… či zfetovaný), a ač by čtenář mohl být vděčný za rozptýlení od jinak lineární střílečky a hry na honěnou po světě, v daném kontextu jde o prvek nesourodý, vtlučený do příběhu příliš humpoláckým kladivem; tedy neuspokojivý. Takový dojem převládá z celé knihy autora, který má potenciál na víc.