Ke třem původním zákonům robotiky, jak je vymyslel Isaac Asimov a nakladatel této knihy je pro připomenutí otiskl na záložce, bych přidal ještě čtvrtý: Roboti by se neměli najímat ke psaní knih.

Paní Zuckerová Reichertová tedy asi není robot. Nevím. Problém je, že ji nikdo nezná. A aby mě ohaři přesného vyjadřování nerafli za slovo, hned opravuji, že někdo ji asi zná, její máma a táta, děti, manžel, možná už i nějaké vnouče a taky legie čtenářů, pro které píše už nějaký ten pátek knihy, hlavně fantasy, takto hrdinskou. Ale ve špičkovém světě fantastiky je to no name. A dědicové Isaaka Asimova vybrali jako robota právě ji, aby se rozepsala o tom, co předcházelo onomu útlému svazku devíti povídek, který velmistr SF v roce 1950 vydal pod názvem Já, robot, a to hned v tisícistránkové trilogii, čímž převýšila původní textovou materii zhruba pětkrát. Důvod mi uniká. Zato se mi dere na mysl další zákon, tentokrát už s robotikou nesouvisející:

Takovému hyenismu – a jsme ho v posledním čase svědky stále častěji – by měl vydáním nějakého zákona čelit jakýsi globální literární institut a tvrdě jej trestat. Třeba za každý sequel či prequel useknout pachateli prst, jako v té Dahlově povídce o zapalovači. Hned by bylo v literatuře lépe, úbytěmi by trpěli nanejvýš nenažraní pozůstalí a nakladatelské domy, určitě ne čtenáři, pro které tady přece literatura existuje prvořadě.

Vždyť Asimov napsal stovky knih, s roboty koketoval v průběhu celé své kariéry, takže kdyby chtěl ještě sdělit něco závažného na téma Susan Calvinové a jejího výzkumu a aplikace robotů do praxe, určitě by mu to jeho grafomanství umožnilo. S Nadací to udělal, byť valnou měrou kvůli kšeftu. Taky to ne úplně dobře dopadlo. K „robotům“ se nevrátil a jistě pro to měl své dobré důvody. Proč je v situaci, kdy se autor nemůže bránit, někdo nerespektuje, aspoň z piety?

Transformace, jaké se na robotech dopustila Reichertová, v něčem původnímu textu jakoby pomáhá. Opakuji – jakoby, zdánlivě. Asimov se příliš nemazal s psychologizací a charakterovou hloubkou, v tom byl typickým odchovancem magazínové éry. Nastolil vědecký problém a s příměsí lehce dobrodružného děje jej pitval z hlediska společenských i exaktních věd. Patřila mezi ně jistě i psychologie, ale pouze jako objekt, nikoli metoda.

Reichertová psychologizuje, až jí líce hoří. Doktorka Susan Calvinová, jejíž první krůčky ve vědeckých disciplinách s Reichertovou sledujeme, než po pár desítkách let vkročí do skutečného Asimovova světa jako kapacita přes roboty, ta docela chladná a odtažitá vědátorka, tady, v Reicherotvé pojetí, krátce po vystudování cáká feromony, je hormonálně rozkolísaná a nejradši by zmermomocnila Natea, kdyby nebyl pozitronový. Koneckonců je dětská psychiatrička, srdce má tedy jako Big Ben, empatií přímo srší a pomáhá a chrání, až je z toho běsná.

Bohužel se nám ale racionální příběh o úskalích nové vědní disciplíny, která má změnit lidstvo (a dějiny science fiction k tomu), deformuje ve scénář telenovely z nemocničního prostředí a snad ještě hůř – v zarůžovělou harlequinku, jejíž hlavní hrdinka, paní doktorka, dost často zapomíná, že by měla ignorovat zapalující se lýtka a věnovat se svému historickému poslání. Ona však ani moc nemůže. Robot je tady pouze jeden, zmíněný fešák Nate, dokonalost sama, ztělesnění senzitivního plastu. Širšímu zavedení robotů do běžného života člověka se společnost zatím brání a Calvinová bude mít ještě dva díly na to, aby zlomila předsudky. Pak jsou tu ovšem nanoboti, využívaní v lékařství. Jak po těch dvou dílech splyne tento svět se světem Asimova, který v roce 1950 při veškeré předvídavosti na něco takového ani nepomyslel, kde se promenují jen hrdé antropomorfní a trochu řachtající automaty, bude zajímavé sledovat. Takových mírných inkongruencí se autorka dopustila na více místech – oč jednodušší by to měla, kdyby se místo do hyenistického hodování na mrtvole věnovala vlastnímu konceptu.

Koneckonců celá hlavní zápletka, která souvisí mnohem víc s psychiatrickou než robotickou větví románu, je její, doktorka Calvinová se jí účastní jen mimochodem a na jejím místě by mohl být kdokoli bezejmenný. Já, robot: chránit je coby prequel notně volný a to mu sráží další body z věrohodnosti a připisuje negativní na margo zbytečnosti.