Masa knih Clivea Cusslera roste skoro už exponenciální řadou. K původnímu solitérovi Dirku Pittovi z agentury NUMA přibyli postupem čtyř desetiletí další čtyři hrdinové, tedy čtyři nové románové série, pravidelně přiživované dalšími a dalšími svazky tak, že každý rok v zásadě jen jedna řada stagnuje a ostatní se rozmnoží o jeden román. Je tedy načase se o tomto fenoménu zmínit dřív, než nás ty knihy zavalí, rozmačkají nám lebky a my už nikdy nepřečteme žádnou novou knihu, ale ani recenzi. Byla by to obzvláštní škoda už proto, že zrovna tato hodlá být příznivá.

Víc a víc se mi zdá, že kdyby Ian Fleming psal dodnes a byl trochu víc posedlý mořem, vypadaly by jeho knihy podobně jako Cusslerovy. Aby taky ne, když se Cussler v počátcích spisovatelské kariéry evidentně inspiroval superhrdiny bondovského ražení. Za ta léta a cca padesátku titulů vytvořil zdařilou románovou formuli: v zásadě realistický příběh, stojící však vždy na nějaké sporné, záhadné a atraktivní hypotéze (v Přízraku jde o myšlenkové dědictví Nikoly Tesly, jež nedává záhadologům spát ani po sedmdesáti letech), se rozletí v turbulentních otáčkách. Neopouští realitu, avšak všechno je v něm možné, vše se smí, vše je přípustné. Zvlášť když proti kladným hrdinům stojí vždy notně vypečený padouch, jež i Fleming vykresloval s velkým gustem. Bývá téměř všemocný, posunutý až na hranici karikatury, touží po něčem, co se vymyká možnostem nás smrtelníků, ale smrtelníci na straně dobra mu to vždy překazí. Ať se jmenují Dirk Pitt, nebo třeba – jako zde a v dalších předcházejících osmi knihách tzv. série Oregon – Juan Cabrillo. Oni totiž vedle Bondových genů mají v krvi i něco z jeho vesměs už zapomenutých předchůdců, hrdinů brakových seriálů vycházejících knižně i časopisecky od 20. let.

Ti bojovali se zlovolnými Orientálci, šílenými vědci, plavili se po Amazonce, pronikali do pyramid mayských i egyptských, sváděli boje na poušti i v oblastech věčného ledu, na souši, ve vzduchu… a ano, samozřejmě i na moři, jež tolik fascinuje Cusslera, a pod ním. Volně přecházeli z psaných stránek na archy komiksů a zase zpátky, protože se hodili do obou světů. Vedle hypermoderních technologií, nad nimiž by se i Bond oblízl, měli železné svaly, ocelové pěsti, chrabrého ducha, kondici, fyzičku, poradili si stejně hladce s lidožravým kajmanem jako se zarezlým pístem ponorky – byli nezničitelní, dokud to jejich autory nepřestalo bavit nebo dokud nezemřeli. Kdo zná třeba doktora Savage, zvaného Muž z bronzu, ví, o čem mluvím (jeho dobrodružství přesáhla ve 30. a 40. letech početně cifru 180, takže se Cussler musí ještě hodně činit).

Cusslerovi se podařilo si tento model čirého chlapáckého dobrodružství bez jiných ambicí než strhnout, napnout a bavit výtečně osvojit. Přihoďme k tomu i lehké politikum, aby ty knihy působily up-to-date, a ne jako antikvární vykopávka – zde jsou to zpronevěřené miliardy určené pro pomoc Iráku a také japonsko-čínské napětí – a máme pohromadě všechny ingredience a nelze jim nic vytknout. Někdy ovšem kuchtíci přepepří, někdy nedosolí, tu připálí, tuhle přidají moc jíšky. Stane se. Zvlášť když šéfkuchař si užívá dolce far niente a kašle na to.

Cussler už má vystaráno, vyděláno, vypsáno. Mezi americkými autory pomáhajícími si k nadprodukci a úctyhodným příjmům nájmem ghostwriterů se vypracoval mezi absolutní špičku. I Clancyho překonal, a že ten věděl, jak na to. Dnes už nenajdete jedinou Cusslerovu knihu, na jejímž přebalu by se skvělo pouze jeho jméno. Začalo to Paulem Kemprekosem, kterému už před lety svěřil svou prapůvodní postavu Dirka Pitta a agenturu NUMA. Uvolnil si tak ruce a mohl vymyslet čtyři další série, další světy. S těmi už se nenamáhal a rovnou je svěřoval námezdním silám. Chvíli tápal metodou pokusu a omylu – i syn, pokřtěný Dirk, seděl s tátou u klávesnice –, ale pak sestava (spolu)autorů vykrystalizovala víceméně optimálně. Jednu sérii retro-technothrillerů píše kupříkladu Justin Scott, který v tom subžánru má jisté jméno (byť smolné – neprorazil), a Oregon je od počátku v rukou Jacka Du Brula, který sám píše (rovněž o poznání méně úspěšnou) sérii podobného ražení. Jak už bylo řečeno, případ od případu se stane, že se kniha ne úplně povede (nejčastější výhradou by mohla být uspěchanost, horká jehla, jíž jsou ty knihy šité – žádný div, koneckonců). Ale když se zadaří, jako v případě Přízraku, není výsledku v mezích, v nichž se pohybuje, co vytknout. Je tam všechno, co v takové oddechovce má být: nonstop akce i děj, zvraty, hezké ženské, ohromující technika, záhada, boje, střelba, fantazie má tah jak tryska stíhačky Mirage.

A ještě to člověka donutí, až je po všem, poučit se, jak to vlastně ve skutečnosti bylo s Nikolou Teslou. Zabýval se na sklonku života opravdu neviditelností a dělal pro americké námořnictvo? U nás se jeho jméno, které bohužel v letech, kdy jsme kalili nejvíc tun oceli na hlavu, nesla i firma vyrábějící svého času omylem místo lopat elektroniku, považovalo za zkratku pro „technicky slabé“.

To pro Přízrak neplatí. Ten je technicky silný.