Kdy už si naši nakladatelé přestanou myslet, že Švédsko, respektive celá Skandinávie, je čarovně plodnou líhní superkvalitních autorů kriminální literatury? Až si to přestanou myslet hlavy ve velkých nakladatelských domech ve světě, odkud k nám tahle pomýlená úvaha vane, tak prostá je odpověď. A to zřejmě stále ještě nehrozí, protože cejch skandinávského thrilleru je pořád ještě tržně slibné označení, byť vylovit z toho vydolovaného kastrolu naběračku, v níž by nebyla už jen řídká tekutina, nýbrž i nějaký ten nok, je stále těžší. A to přesto, že dnes odhadem asi tak každý čtvrtý Seveřan pociťuje na vlně zvýšené nabídky nutkání sednout za klávesnici a někoho zmasakrovat, zhruba tak každý osmý tomu puzení podlehne, každý šestnáctý to dotáhne k závěrečné tečce a každému dvaatřicátému to nějaký švédský nakladatelský avanturista vydá.

Zdá se, že každý druhý takový román nato vyjde v českém překladu. A tak se stává už od Milénia, které sice také nebylo bůhvíjaký zázrak, ale provázelo ho štěstí první vlaštovky, bylo to novum, nová příchuť, kterou se po Sjöwallové s Wahlööem slušelo ochutnat. Vycházejí knihy průměrné až podprůměrné, kterých si v jinojazyčných literaturách zahraniční nakladatelé právem ani nevšimnou.

Takový je Andaluský přítel, na trilogii rozplánovaná románová prvotina někdejšího švédského televizního scenáristy Alexandra Söderberga. Ten román v podstatě nemá zápletku, chybí mu nosná myšlenka stejně jako prvek překvapení, pokud za ně nechceme vydávat šoky způsobované brutalitou až nemístnou a sebeúčelnou. To je pro thriller obtížná premisa, zničující.

A to i pro thriller nořící se jako tento do prostředí organizovaného zločinu, v němž jde sice hlavně o vzájemné vyhlazování, ale také – jak již z označení vysvítá – o jakousi organizovanost, plánovitost, z nichž by zápletka měla vyvřít. Autor se však spokojuje převážně s tím nejpovrchnějším přístupem k látce: všichni jsou do morku kostí zkažení, gangsteři na všech stupních řízení pochopitelně, ale úplně nejvíc policisté, banda zvrácených sadistů, feťáků a úplatných alkoholiků, a podle toho převážně vypadá akce a děj. Krev tryská a cáká a vybíjená je tak efektivní, že na konci knihy soupiska aktérů prořídne asi jako seznam strávníků jídelny pankrácké věznice po Klausově amnestii. Ještě že jich autor nasadil do hry tolik, takové kvantum, že z nich jde v první půlce knihy hlava kolem a lezou už na nervy, protože valný dějový smysl jejich existence nemá, rozeznat se také dají těžko, protože motivace mají v tom románu všichni stejné – zištné a vražedné – a psychologizační hloubku vesměs nulovou. Jenom tak statují…

Jediná z postav se vymyká – charakterem i jeho o něco hlubším prokreslením. Sophia Brinkmanová, hlavní hrdinka, je hodná. Zdravotní sestra nejen výplatní páskou, ale i srdcem, vdova, matka samoživitelka. Naprosto neoriginální, ale v té sodomě a gomoře postava osvěžující. Jenže je úplně… napsat blbá by se hodilo asi nejlépe, řekněme však třeba naivní tak, že to hraničí až s nereálností. To ona má svého andaluského přítele, Héctora, pacienta, který se zlomenou nohou skončí v nemocnici v její péči. Vyslepičí mu o sobě úplně všechno, je z něho naprosto zfamfrnělá, jen čtenář neví dost přesně proč, jelikož on patří už mezi ty bezbarvé a spíše odpudivé aktéry, jimiž kniha přetéká. Neznámo proč je k němu přitahována jakousi gravitací a neznámo proč se neodtrhne, ani když jako první kapky deště padnou první mrtví a už je zcela zřejmé, co je její přítel zač – drogový boss, jeden z nejzlořilejších kriminálních živlů Evropy. Přesto s ním tahle dobrá duše jde do všeho zlého a v závěru vykročí i do dalšího dílu. Protože si Söderberg prvním svazkem slušně vydělal, mohl si to jet okouknout do Španělska a zdá se, že další díl bude situovaný tam.

Na letišti mohl chňapnout ve stojanech po pár paperbacích svých tamních žánrových kolegů a přivézt je k seznámení svému nakladateli. Možná kdyby ze Skandinávie začal dobývat svět andaluský thriller, měl by šanci uspět. Švédský nepřítel by se mohl jmenovat první z té triumfální řady.