Zvěrolékař James Rollins svou původní profesi pověsil dávno na hřebíček, na nějž ještě předtím pověsil i svoje pravé, poněkud neskladné jméno James Paul Czajkowski, a místo ve volatech papoušků se hrabe v historických záhadách a hypersoučasných vědeckých hypotézách, jež se záviděníhodnou fabulační dovedností spřádá do troufalých a mnohdy i dechberoucích příběhů.

„Vatikán skrývá pravdu o počátcích křesťanství a zániku římské říše,“ zní jeden výkřik, který z přebalu láká čtenáře k četbě. Pche! Vatikán už skrýval jinačejší věci než takovou trivialitu. Počátky křesťanství, zánik římské říše – zajímá tohle někoho jiného než pár akademických sucharů? Zajímá tohle čtenáře vědecko-historických thrillerů deset let po Brownovi? Nalákalo by vás to?

„Dávno ukrytá zbraň představuje klíč k osudu lidstva,“ praví druhý štěk na obálce. To už je o něco lepší. Na rozdíl od počátků křesťanství a římské říše, které jsou nám, čtenářům odsýpajících, explozivních thrillerů, ukradené, jelikož osud lidstva už ovlivnily, pokud to vůbec stojí za úvahu – zbraň, která představuje klíč, nota bene klíč k osudu, to už je jiná káva. Tři slibně tajemná slova už udělají své, ale pořád by to bylo suché jak jačí trus na poušti Gobi, kdyby Rollinsův román nabízel jenom tohle.

Jeho um, stejně jako um cca pětky jemu rovných na poli spekulativního vědecko-historického thrilleru, spočívá ve výběru provokativních teorií a podpůrných rekvizit, v jejich množství a zdánlivé nespojitosti, také v neotřelosti, která způsobí, že běžnému čtenáři párkrát mírně spadne čelist, když se ocitne ve víru děje, a pak také v odvaze předkládat jako hotovou věc nezpochybnitelná fakta vedle ryzích spekulací – nelze-li jedno od druhého odlišit, tím lépe, další bodík. Nesmíme samozřejmě zapomenout na akci, to je Rollinsova silná stránka, vždyť proto také nechává už devátou knihou procházet akční tým Sigma Force, jehož členové mají nejen vysoké IQ na to, aby rozlouskli kdejaký vědecký oříšek, ale současně mají pěsti a k tomu i arzenál nejmodernějších zbraní, takže padouši si na ně nepřijdou – ani šedými mozkovými buňkami, ani hrubou silou.

A v tom je další chytrá vyváženost Rollinsových knih: na koho je v nich vědy už moc, odsune ji stranou a čte knihu tak, jako by koukal na film se Seagalem. Jde to, i když je to škoda. Pravda, zrovna v Božím oku si Rollins vědecky vyhonil triko i na svůj standard o něco víc než běžně. Zejména to platí ve srovnání s dvěma třemi posledními položkami série o Sigma Force, kde aplikovaná věda hraničila už s pseudovědou (nesmrtelnost v Rodokmenu smrti); a i jinak se zdálo, že série má klesající tendenci. V Božím oku jako by to autor chtěl napravit, drží se více než kdy jindy vědeckých hypotéz, a to tentokrát poměrně složitých a neotřelých, jež je třeba v textu alespoň elementárně vysvětlovat, což ty, kteří po knize sáhnou mezi dvěma rvačkami na fotbale, asi moc neuspokojí. Ale jinak, jen houšť…

Mnohovesmír, temná energie, kvantové propojení, satelitní gyroskopy zvané Boží oko… tolik za současnou epochu. A Attila, Čingischán, čarodějnické procesy v Uhrách, apoštol Tomáš v Číně, to na misce historie. V Rollinsově podání tyhle ingredience dlouho oddělené nezůstanou, rychle je smísí do výbušné směsi, která hrozí zničit Zemi. Během pouhých čtyř dnů. Protože se sem blíží zhoubná kometa. Satelit, který zkoumal ji a také podstatu temné hmoty, jež umožňuje vidět v jednom lineáru vše minulé od doby velkého třesku až po současnost, ale dovoluje nahlédnout i do budoucnosti, přinesl na zem jedinou fotku. Je na ní totálně devastovaná Země. A k tomu se najde osm set let stará kniha vázaná v lidské kůži, kde se o lecčems z těch běd píše, a rovněž stejně stará lebka – a jedno i druhé rostlo podle všeho kdysi na Čingischánovi. Jeho hrob leží neznámo kde a nalézá se v něm neznámo co. Bylo by dobré si v tom udělat jasno. Od toho je tady Sigma Force.

A od toho je tady atlas světa, na němž Rollinse tentokrát zaujala hlavně Čína, Mongolsko a Severní Korea; každá ze zemí nabídne vymazlené spektrum zlosynů sledujících každý svou vlastní agendu, takže pěsti i zbraně úderného týmu si přijdou na své.

A trochu to ruší. Ve spekulativně chytrém románu, za který si troufám Boží oko označit, se to chvílemi rve jako ve Stodolní. Bohužel, jako kdyby přišly odněkud z takové končiny, se často chovají a mluví i záporné postavy knihy: hloupě, naivně, neotesaně, primitivně, ba i směšně. Erudovaný vědec by možná podobně ocejchoval i aktéry z opačné strany, ale Rollins nezamýšlí svými knihami uspokojovat vědce, stejně jako – snad – nemíní nadbíhat úplným pitomcům. Jen někdy nechává v tomto směru člověka na pochybách.