Antologií hororu je u nás pořád jako šafránu, takže dovolává-li se tato nejnovější na záložce věčnosti po boku Tiché hrůzy, Lupičů mrtvol či Hlasu krve, vyčerpala tím v podstatě většinu možností. Přitom ale nejvíc se blíží Tiché hrůze. Jak Lupiči mrtvol, tak Hlas krve měly vpravdě revoluční poslání seznámit zaostalého čtenáře Aloise Jiráska a Michaila Šolochova s angloamerickým hororem; jedna si to nárokovala v krátkodobé oblevě sklonku 60. let, druhá pár let po konečně úspěšném, definitivním listopadovém převratu.

Jedna i druhá plnila i vyšší osvětové poslání, seznamujíc čtenáře s historickým vývojovým obloukem žánru: Lupiči šli i do uplynulých věků, Hlas krve zůstal u 20. století. Tichá hrůza však byl v roce 1967 blesk z čistého nebe, bohužel ojedinělý. Náhle, jako by se nechumelilo, dostal český čtenář do ruky svazek opravdu moderních hororů. Nebyla to tematická antologie, klíčem nebylo ani žádné „the best“, prostě vyšel výbor zajímavých hororových povídek, jakých v zahraničí vycházejí desítky, spíše stovky ročně. Kniha se tak vlastně objevila spíš, jako by se chumelilo, jako by taková ediční praxe byla běžná a nakladatelství ÚV KSČ Svoboda se předhánělo s nakladatelstvím Socialistického svazu mládeže Mladá fronta o to, kdo vydá krvavější antologii současného hororu. Nic takového, po druhém vydání Tiché hrůzy bylo na více než 25 let utrum.

A o moc se to nezlepšilo ani pak. Ročenky nejlepších sci-fi už se u nás horko těžko zabydlely, ročenkám hororů se to ani s posledním pokusem před 15 lety nepovedlo. I proto můžeme Knihu hrůzy sestavenou už nikoli zdejším překladatelem či nakladatelským redaktorem (u Tiché hrůzy Tomáš Korbař, u Lupičů mrtvol dokonce Jan Zábrana), nýbrž držitelem několika žánrových cen, britským editorem a autorem Stephenem Jonesem přivítat jako kdysi Tichou hrůzu. Už tu sice není takový hororový úhor jako v 60. letech, ale čtrnáct původních moderních povídek přesto přichází opět do prostředí vyprahlého. O kontinuitě a pravidelnosti žánrového přísunu rozhodně ještě mluvit nemůžeme.

Ani Kniha hrůzy nemá podobně jako její Tichý protějšek žádný zřetelný výběrový klíč. Nejde o ročenkovou „best“, ani o tematickou antologii. V roce 2011, kdy antologie ve Velké Británii vyšla, šlo o prvně vydané povídky, to je jediné, co je krátce pojilo, než se v čele s Kingovou prací Zelený bůžek bolesti rozlezly do dalších publikací. Přesto však jeden pádný klíč najít lze: je jím strach.

Dobře kalibrovaný strach, dodejme. Editor věděl, koho oslovit, aby vznikla opravdu pestrá směs strachů všeho druhu – od niterného, s paranoidním přesahem, až po vnější děsy, s přesahem do záhrobí. Ano, do záhrobí. Moderní horor kupodivu pracuje dodnes i s těmi neklasičtějšími rekvizitami. A tak švédský lumen John Ajvide Lindqvist napsal v Hudbě Bengta Karlssona, vraha pravověrnou duchařinu, i když ta zrovna není nejlepší příklad zářného žánrového příspěvku, protože Švédovi „upadlá“ forma slouží jako prostředek k literární exhibici, působivé, nicméně poněkud mimo mantinely. Je tu standardní nadpřirozeno, rojí se tu nepředstavitelné příšery, je tu morbidita a grotesknost, tryská tu krev, hlasivky se napínají k prasknutí, než umlknou, pohříchu natrvalo. Od Lindqvista po Kinga, od letitého velmistra hororu Ramseye Campbella po všeuměla Michaela Marshalla Smithe, od Lisy Tuttleové po Mathesona, sice též Richarda, ale Richarda Christiana, to jsou všechno více či méně velká jména, zaručující standardní kvalitu. Lze polemizovat, zda zrovna třeba Matheson zakázku od Jonese trochu neodflinkl, na rozdíl od Kinga, od něhož by se to čekalo spíš, a ono ne, on dodal povídku jak z raných sbírek… To jsou podružnosti. V souboru není vyloženě slabý kus.

Ještě jednu rovinu je ale nutné vypíchnout, ostatně věnuje se jí i editor v krátké předmluvě. I na vyspělých čtenářských trzích se klasický moderní horor ocitl v defenzivě vůči hororu pro mládež, romanticky laděným krvavým limonádám, „hororu lite“, jak se pro něj vžilo v cynických nakladatelských kruzích. Jones si klade vysoký cíl touto antologií žánr rehabilitovat, docílit, aby mladé dámy při četbě hororu zasněně nemasturbovaly, nýbrž opět jaksepatří ječely hrůzou, a mladí pánové aby přestali chtít vypadat jako upíři. I když si myslím, že na to jedna sebevydařenější antologie nestačí, tahle dělá, co může.