Tento politický špionážní thriller má většinu kladů a záporů daných předpoklady, jež stály na jeho počátku: jde o románovou prvotinu amerického novináře ruského původu, kryjícího se pro jistotu pseudonymem. Jméno si zvolil z šachového světa a bylo by možná trefnější, kdyby byl sáhl o něco vedle a začal si říkat Kasparov. Z knihy, kterou napsal, musí mít totiž zjevně větší radost právě druhý zmíněný ruský velmistr, proslulý odhodlanou opozicí proti současnému ruskému režimu, odhalováním jeho podlých praktik a snahou otevírat oči aspoň Západu, když doma je těžké být prorokem, nechceš-li skončit v base. Autorův jmenovec Anatolij Karpov naopak nezapře, že svoje blahá léta prožil v systému, k jehož restauraci míří dnes Putin, proto diktátora podporuje, vyčítá světu, že ho nespravedlivě démonizuje, a když jeho idol vojenskou silou anektuje území, jež mu nepatří, považuje to za správné.

Ale těžko říct, co přesně chtěl autor volbou pseudonymu naznačit. Kdo kromě něho to ví? To je problém dnešní doby, resp. problém, který stojí v centru pozornosti románu: je stále těžší dohmátnout se, kde je pravda, protože ji skrývají sloje falešných prefabrikovaných informací a domněnek, pod nimiž najít ten ryzí valoun je pro běžného jedince, kýžený terč propagandy, skoro nemožné.

Román dostal jméno podle ďábelské operace moskevského centra, ve které už nejde o likvidaci nepřátelského systému jako ve špionážních románech starších generací, nýbrž skutečně o likvidaci pravdy, po níž se v režii vítězů může dít v podstatě cokoli. Dětská hra je tedy vrcholně aktuální kniha, která vstřebala titulky dnešních i zítřejších novin: informační válka, fake news, sociální inženýrství, průlomové technologie. A jako připepření tu a tam nějaká ta řízená střela z odpalovacího zařízení agresora pošle k zemi letoun plný civilistů, aby se pak svět dozvěděl (a ten prostomyslnější i přesvědčil), že vinu nese druhá strana, která poslala do hrobu na tři sta Holanďanů, protože měla mylnou informaci (!), že v letadle sedí Putin. A vyznej se v tom, občánku, který máš rád Vladimira Vladimiroviče nezištně a ze srdce, nechtěl bys, aby zahynul, a nevěříš, že by mohl být tak špatný, jak se ti teď snaží namluvit cizáčtí vyšetřovatelé. A vyznej se v tom, Ukrajinče, jehož vlast rozdupávají ruské vojenské holínky, ale to prý jen proto, aby ji neroznesly na kopytech fašistické hordy podporované dolarovým imperialismem.

Jeden i druhý občánek je tady samosebou s rozumem v koncích a do případné války ho jenom poženou, dobrovolně by do ní nešel, protože o tom, na čí straně je pravda, ztrácí přehled. Naštěstí se tahle preliminární fáze skutečné války, fáze, které se říká válka hybridní, vede v příslušných mocenských a technických centrech. Občánky nepřipravuje o život, nýbrž „jen“ o soudnost. A to už jsme v zákrutách aktuálního špionážního thrilleru, šitého podle toho nejotřepanějšího mustru žánru: agenti, bývalí i současní, centrály, jejich moudré vedení, politici. Do takového stereotypu zabředne v podstatě každý autor pokoušející tento žánr. Vzít to třeba odspodu, od oněch bezradných a bezbranných jedinců a škod, jaké tyhle války vyvolávají dole, by bylo lámání zavedených klišé. A tudíž by to bylo pracné a těžko říct, jak daleko z žánru by to autora mohlo vyvést. Karpov jako začátečník tohle riskovat jistě nechtěl, a proto se drží osvědčených šablon, které dovolují jen šablonovité postavy, vztahy mezi nimi, jejich charakterový vývoj. Vzhledem k exkluzivní výbušné látce, kterou autor zvolil a díky své profesi i národnosti ji i dobře zná, je to škoda.

V Dětské hře tedy zuří nekrvavá válka. Ve skutečnosti ji strana, která se z posledního dechu snaží o zachování a prosazení pravdy, zatím prohrává. V románu je tahle trpká realita také naznačena, jenže ve fikci je z ní snadné východisko. Ze dvou mazaných protihráčů, ex-agenta CIA Nilese a ruského zloducha Turova, se nakonec jeden ukáže o něco mazanější a Moskvou naplánovaná šachová partie, jež má ve čtyřech tazích zničit společně s pravdou i západní svět, neuspěje. Kéž by to bylo takhle snadné i v reálu.

Prakticky z každé druhé stránky knihy blýskne nějaký news-flash (sestřelené letadlo, které se dnes znovu dostává na přetřes, je jen jedním z tuctu příkladů), a jelikož ve srovnání s jinými oblíbenými tématy tohoto druhu čtiva jde o zatím méně zmapovanou tematiku, je to čtení stejně poutavé jako poučné a je znát, že autor o něm hodně ví. Napadla mě v nepřekvapujícím finále jeho knihy až kacířská myšlenka, jestli by tématu i Karpovovi nevyhovoval víc žánr non fiction. To je ale jen planý dohad, a tak bych aspoň doporučil čtenáři vyvážit romanopiscovu fantazii doplňkovým studijním materiálem, například knihou Mashy Gessenové Muž bez tváře: Neuvěřitelný vzestup Vladimira Putina (Akropolis, 2016), kterou měl ostatně při psaní zjevně u ruky i Karpov. Na překlad něčeho žhavě aktuálního na téma současné informační války si ještě musíme počkat. Pro začátek tedy snad postačí Joseph Goebbels.