I když antologie na našem čtenářském trhu nezdomácněly zdaleka tolik, jak by si zasloužily a jak se jim podařilo v západním světě, mám je rád. V analogii k pohostinství je to jako zvolit restauraci, která nabízí ochutnávku ze všech položek, co má v nabídce, jak se k tomu některé podniky poslední dobou skutečně uchylují. Nehrozí, že se přecpete, jsou to porce vskutku muší, ale rozmanitost, kterou zakusíte, to bohatě vynahradí. Pokrm hnusný na dvě vidličky vydržíte a toho, co vám nejvíc chutnalo, si příště dáte vrchovatý talíř. Tak nějak tedy si vychutnávám antologie. Připravil-li je tak dobrý chef jako Jonathan Strahan, těžko zklamou.

I když tento ještě ani ne padesátník se na editorském poli zatím nepyšní velejménem srovnatelným s Greenbergem či Dozoisem, šestice jeho výročních antologií toho nejlepšího, co žánr přinesl v daném roce (našemu čtenáři se dostává do ruky po výběru z roku 2010 teprve druhý svazek), mu rychle upevňuje kredit. Příznačná je už předmluva. Ohromí téměř až suchým výčtem faktů a současně odzbrojující erudicí a sečtělostí editora v žánru stejně jako záběrem jeho hledáčku. I když lze mít za to, že z tisíců publikovaných prací mu může tu a tam nějaký skvost vyklouznout, výčet toho, na co všechno se zaměřil, které zdroje bral v potaz, budí důvěru, že se orientuje, že ví, kam se zaměřit, a že současně intuitivně cítí, co za pozornost nestojí.

Předmluva se čte skoro jako statistický bibliografický výčet, Strahan neobtěžuje egocentrickými výlevy jako někteří jeho kolegové, píše objektivně, věcně a s přehledem. Dozvíme se, že vedle stále se držících tradičních magazínových zdrojů a rozmanitých antologií čerpá víc a víc z internetu. Ovane nás koncetrovaná vůně Nebul, Locusů, Hugů a dalších žánrových cen, kterými je mnoho z vybraných povídek olepeno. Ne však všechny, a i to je milé zjištění: že editor se výběrem neopičí a trvá na vlastních měřítcích, i když se neshodují s většinovými. Dlouho mě předmluva k takovému typu antologie tak nepotěšila, dlouho jsem na takovém místě nečetl tak kondenzovaný informativní text zvíci pouhých šesti stran. Jako návnada na 570 dalších stránek posloužil skvěle.

Tak zasvěcenému a zběhlému editorovi čtenář snáz promine třecí plochy, kdy jeho vkus zaskřípe o editorský výběr. Za takové asistence má dokonce tendenci svést zádrhel na sebe, že nedorostl editorova rozhledu a chyba bude v něm. A skutečně to tak může být. Strahan, i když se tomu brání, se ve zmíněném úvodu pokouší alespoň rámcově postihnout některé trendy ovládající žánr a jako jeden z určujících faktorů uvádí i další posouvání hranic do zatím neprobádaných teritorií. O to se jako vždy a všude přičiňuje především nejnovější generace autorů, které dává Straham značný prostor, i když zavedená jména mezi 31 povídkami převažují. A můžeme se jen dohadovat, zda jde o komerční nutnost, o editorův konzervatismus či zda odvádějí „klasici“ spolehlivější práci, minimálně řemeslně, ale i bohatostí obsahu – než nové trendy převáží, stará garda začne ztrácet dech a ve věčném cyklu se zařadí mezi retardující dinosaury. Skutečně: u povídek z pera Petera S. Beaglea, Stephena Baxtera, Paula McAuleye či Roberta Reeda cítí moje staromilské gusto důslednější naplnění žánru v rámci kánonů, jež platí dnes, než v experimentech nováčků typu Hannua Rajaniemiho, abych jmenoval za hrstku těch, kteří by sem patřili, alespoň jednoho, jenž přispěl do svazku – krátkou podivnůstkou o „dračím serveru“. A měl-li bych doplnit editora zdráhajícího se vynášet trendové soudy: k jím zmíněnému rozšiřování hranic a z něj plynoucí přepestrosti bych přidal ještě fantazii rozbujelou na úkor rozumu. Rozum dokáže do textu vnést hmatatelné, výrazné nápady a pointy a zabraňuje fantazírování až halucinačnímu, kterým se vyznačují některá moderní díla – a to nejen v této antologii.

A proto je jenom dobře, že v antologii takové texty jsou. Při jejím rozsahu si přijde na své každý a opravdu stojí za to číst i těch pár více či méně rozporných příspěvků. Strahanova antologie je totiž stejně tak zábavná jako edukativní.