Policejní procedurální román své limity překročí jen s obtížemi. Na místě činu lze nacházet bizarnější stopy, lze se posouvat v čase a s vývojem techniky překvapit jednou za čas novinkou, lze vymýšlet více či méně umělé fígle a tu a tam lze něco maličko zfalšovat či poupravit, aby to celé bylo napínavější. Ale v zásadě je policejní procedura stále týž rutinní a poměrně nudný pracovní proces, který ve spojení s bandou platfusáckých tátů od rodin (už se k nim přidávají i mámy, další obohacení, na něž jsem zapomněl), nezábavných a intelektuálně nikterak jiskrných policajtů, neslibuje žádné velké povyražení. To už musí přijít protřelý literární řemeslník, jakým býval třeba Ed McBain, aby z rutiny udělal čtivo, nebo zápletkově vynalézavý a k tomu i společenský uvědomělý Michael Connelly…

Nebo by to mohl být vysloužilý policajt. Jak to by fungovalo?

Luke Delaney skutečně je vysloužilý policajt s patnácti lety praxe u oddělení vraž londýnské Metropolitní policie. Jistě o nich něco ví. Z jeho debutu je to znát. Viděl asi hodně krve a pro náš požitek jí do knihy ještě dost přilil. Jeho popisy jsou barvité, hraničící s morbiditou. Fikce tady musí předstihovat realitu, aby nesklouzla do fádní černé kroniky. Bývalý policajt rovněž náležitě zná policejní vyšetřovací procedury, finesy a triky, které se na místě činu používají, zná i rozpoložení vyšetřovatelů, mezi něž patřil, a jistě si umí vybavit pocity, s jakými se díval na další a další mrtvoly u nohou. Tohle všechno umí obstojně přenést do knihy, a zakulhá-li román někde, zdá se, že to není v těchto věcech, ale občas v tempu, v načasování. To už je literární disciplína, do níž Delaneyovi občas pronikne vleklá, brzdivá realita.

Jelikož byl jedním z nich, ví Delaney dobře, jaké vlastnosti a jakou znalostní výbavu by měl policejní detektiv mít. Jistě k nim patří i intuice a předvídavost. Současně však si určitě musí uvědomovat, že policista, který by stavěl do popředí nade vše ostatní právě tyto efemérní dary, by v policejních řadách dlouho nevydržel. Jeho Sean Corrigan (který už se stačil stát seriálovým hrdinou, jelikož Delaney rychle sepsal další dvě kriminálky, kam ho opět obsadil) si přesně takto počíná. Vidí věci, které jeho přízemnější kolegové nevnímají, cítí je, protože se prý umí vžít do mysli a duše vraha.

Má k tomu predestinační předpoklady. Jako dítě zakusil zlo víc, než je pro dětskou duši zdrávo: tatínek pedofil si na něm občas ukojil choutky. Takto poznamenaný chlapec samosebou zamířil k policii. Žánrová literatura je takovýchto deviantů v policejních řadách plná – bohdá, že jde jen o literární licenci, jinak pánbůh s námi.

Detektiv inspektor pracující značnou měrou s intuicí a předvídavostí, to je jakés takés – byť sporné – novum, které nováček do žánru vnesl v usilovné snaze nějak se odlišit a najít si v přeplněné literární policejní služebně volnou židli. Přistoupili jsme na pravidla žánru a souhlasíme, že nemusejí vždy ladit s realitou, tak tedy přijmeme i tuto anomálii (pravda je, že Corrigan se neuchyluje k žádnému šestému smyslu, k žádným křišťálovým koulím, ale daleko k tomu nemá). Zároveň však požadujeme, aby tyto ozvláštňující podivnůstky nepoznamenávaly negativně základní realistický směr linie vyšetřování zločinu.

Expolicajt Delaney však nechává Corrigana dělat místy až psí kusy – a co je ještě víc na pováženou: přitakávají jim i jeho nadřízení. A tak se honba za nepolapitelným sadistou, který vraždí nazdařbůh, takže motiv nelze určit, a dokáže mistrně zametat stopy, stočí na hodnou část knihy zcela falešným směrem. Což by bylo opět v pořádku a vneslo by to (vnáší to) do knihy napětí omylů a tápání, kdyby za to nemohla čistě a jen Corriganova vychvalovaná intuice a vidění toho, co druzí nevidí. Že za oběť tak sporného talentu málem padl nevinný člověk, nechává vlastně všechny chladným, počínaje cíťou Corriganem. Že se nakonec vše napraví a dojde k odhalení pravého vrahouna, je samozřejmé, a kromě jisté průhlednosti se finále románu nedá moc vyčíst. Avšak metodám, jakými na stránkách této knihy pracuje čelní představitel policie (ergo jeho duchovní otec), do férovosti něco schází. Já být jeho superintendant, rozloučil bych se s ním ve dveřích a vyhnal bych mu z hlavy myšlenky na nějaká další dvě pokračování.