Snad nejzajímavější na tomto průměrném konspiračně-historickém thrilleru byla úvaha, k níž mě zavedl: jak drtivá většina následovníků Dana Browna – Glenn Cooper mezi ně průhledně patří – vysypala za uplynulou dekádu vesměs mnohem lepší knihy, než byl onen veleslavný bestseller, který celou tuhle nekončící vlnu vzedmul. Otázka z alternativní historie: co kdyby hrstka z nich vyšla před Da Vinciho kódem (resp. Šifrou mistra Leonarda)? Rozpoutal by se kolem některého z oněch titulů takový bengál, jaký jsme zažili u Browna? A kdyby ten se nakonec s křížkem po funuse přihasil, sklidil by přezíravá hodnocení stavící ho hierarchicky někam na chvost?

Americký autor Glenn Cooper se na neopadající vlně subžánru, který Brown oživil, veze už třetí knihou. Píše oproti němu „evropštěji“ – nejen v tom smyslu, že zasadil Desátou síň na starý kontinent, tu fascinaci spolu sdílejí, ale hlavně tím, že píše náročněji. Nenamáhá se s vysvětlováním pojmů ani faktů, které jsou pro vzdělanějšího světoobčana nabíledni, ale pro konzumní Američany bylo třeba je encyklopedicky osvětlovat. Kniha je tak z faktografického hlediska poněkud náročnější čtení, a to je jenom dobře.

Hrdiny jsou Francouzi a jejich vlast. A to hned ve třech časových paralelách: pravěký Francouz z doby před 30 000 lety, středověký Francouz z 12., respektive 14. století a pak hlavně dva naši současníci, francouzský literární historik a bručavý archeolog, taktéž Francouz. Na těch potěší jejich intelektuální zanícení, láska ke knihám, ke slovu, k dědictví minulosti, příjemné zjevení v americké komerční literatuře. I když v našich časech se sbíhají všechny nitky historické záhady, kterou dva poslední řeší a dva předešlí na ni zadělali, není to překvapivě nejpoutavější linka Cooperova románu, ač by jistě být měla, neboť na jejím konci očekáváme třeskuté finále. To je bohužel jedna ze zásadních slabin Cooperovy knihy: naši současníci, vybavení veškerými znalostmi, technikou a zkušenostmi, nejsou hlavními hybateli děje. Jde to na vrub jejich mdlému vykreslení a snad i autorově bezradnosti, co s nimi. Oni zase jako by si nevěděli rady, co s problémem, na který narazili. Na desítkách stran se plácají od ničeho k ničemu a je to spíš čtenář, kterému docházejí souvislosti dřív než jim a který dřív než oni ví, jakým směrem se děj bude dál ubírat. Předvídatelnost, další vada knihy. Trvá až do finále, které je sice grandiózní až běda, ale vcelku průhledné.

Mnohem zajímavějším hrdinou je pravěký lovec Tal. Nemluví, ale žije, plnokrevným, zajímavým způsobem. A vytváří záhadu: podivný nápoj, který si uvaří, mu nejen vybudí imaginaci tak, že pokreslí stěny jeskyně v oblasti, kde se za desítky tisíc let bude nacházet francouzská vesnice Ruac, ale ještě k tomu mu přivodí dlouhověkost, o níž stejně jako o její příčině samozřejmě nemá ani tušení. Lektvar aktivně využije až středověký opat Bartoloměj, který proto žije jak ve 12., tak ještě i ve 14. století a zanechá o svém objevu šifrovaný zápis pro potomky. Těmi jsou dva již zmínění, nepříliš slaní a nepříliš mastní současní vědci, kteří by s nálezem měli naložit pro blaho všeho lidstva.

Jistěže to není tak snadné, mají pochopitelně protivníky, ale i zde Cooper spíše selhává, když tahanice o převratný objev nemá ty grády, které by si zasloužila a na které býváme u podobného typu četby zvyklí. Přiznejme Cooperovi jako mírnou polehčující okolnost, že se mu víc zalíbilo v žánru historického románu se záhadou než v napínavém moderním thrilleru, a jako takový ho čtěme. Z průměru ho to nevytáhne, ale nad lecčím budeme schopni s lehčím srdcem přimhouřit oko.