Na přelomu milénií vydalo nakladatelství BB/Art u nás prakticky neznámému britskému autorovi Philipu Kerrovi trilogii známou jako Berlin Noir (Temný Berlín), spojenou postavou komisaře berlínské kriminálky Bernardem Güntherem, řešícím případy v předválečném hitlerovském Německu. Kerr v ní zaujal (jako pak i v dalších u nás vydávaných knihách, památně např. ve Výstřelu) jako autor, který si umí dát práci s dohledáním dobových reálií a jejich důvtipným zasazením do románového kontextu. O atmosféře skutečně „noir“ nemluvě, tu dobový Berlín skýtal v hojné míře a Kerrovi se z ní podařilo vytěžit opravdu hodně.

Kerr se později poněkud vypsal z podoby, pak zbaběle přeběhl k dětem a vysekl pro ně pár knih, které se k nám snažilo s nepříliš velkým úspěchem protlačit nakladatelství Fragment. Když se zase vrátil k dospělému psaní, už se ho v Česku nikdo nechopil. Až teď vydalo další položku z kriminalistického deníku Bernieho Günthera nakladatelství Argo, snad zlákáno atraktivním „domácím“ prostředím okupované Prahy. Jenže Praha osudová je za tu dobu už osmý román v pořadí. Kerr se ke svému vděčnému hrdinovi totiž vrátil v roce 2006 a původní trilogii rozmnožil o pět dalších pokračování. Kde jsou? Sem s nimi!

Řada je to velmi volná – původní trilogie si držela rámcovou chronologii, v dalších dílech však autor skáče z války do poválečných časů, až do poloviny 50. let, a zase zpátky. V Osudové Praze se ocitáme v roce 1941. A také v Panenských Břežanech. Tamní zámecký pán si totiž právě tam povolává z Berlína svého podřízeného Günthera. Oním pánem není nikdo jiný než generál Reinhard Heydrich, nejvyšší policejní šéf Německa. O Güntherově politické nespolehlivosti ví své, na druhou stranu ho ale zná jako bezchybného profesionála, zkušeného kriminalistu, který oddanost vlasti – bez ohledu na to, kdo ji právě ovládá – prokázal i na východní frontě, z níž se nedávno se zásluhami vrátil. Proto mu svěří delikátní úkol: kdosi, a tentokrát to není podzemní vlastenecké hnutí, usiluje o Heydrichův život. Patrně je to někdo z téměř čtyř desítek nacistických pohlavárů, které zámecký pán svolal do Panenských Břežan na večírek. Günther jej má ochránit.

Náš hrdina však má co dělat, aby ochránil sám sebe. Právě oslavované angažmá na frontě mu přineslo trauma, jež ho dovedlo k nutkavým myšlenkám na sebevraždu z toho, co tam viděl i co byl nucen dělat. Jeho láska k režimu opět o pár čísel poklesla. Na výzvu však nemůže reagovat jinak než poslušně. Jede. Nejprve do Prahy, na Pražský hrad, kde Heydrich sídlí, později do Panenských Břežan. A i když se o generálův život skutečně někdo pokusí, nakonec je to mnohem menší ryba, Heydrichův adjutant, kdo zůstane ležet mrtvý za zevnitř uzavřenými dveřmi.

Ukázková záhada zamčeného pokoje, skoro si pochvaluje Heydrich coby milovník Agathy Christie.

Bernie Günther si situaci nepochvaluje. Musí vyřešit vraždu na zámku, kde se sešly čtyři desítky zabijáků, jak konstatuje.

Našince hned při představování potěší, že se zde setkají se jmény, která později figurovala v seznamech v Čechách popravených nacistických důstojníků – zahraniční čtenář bude asi muset trochu víc googlovat. Vražda skutečně jako vystřižená z anglické klasické detektivky představuje hutný a uspokojivý nukleus románu. Ale bylo by to na daná očekávání málo. I když další Güntherova dobrodružství už neoperují pojmem „noir“, Kerr se temné atmosféry nevzdal, jak je znát z raných berlínských pasáží této knihy i z pozdějších pražských epizod. Koneckonců i detektivův vztah k osudové ženě Arianne, kterou si jako asistentku přiváží do Čech, má onen pel Casablancy a stejně tak i její mnohojaká role a Bernieho prozření. A třebaže vysoká politika do noir žánru přímo nepatří, o morálce je jedno i druhé, vesměs o morálce degenerované, a zde má Bernie Günther vydatné pole nejen k akci, ale jako vypravěč i k notně jedovatým, sarkastickým, ironickým i fatalistickým poznámkám a postřehům. Jako by je skrz zuby cedil Bogart…