Bojovka pro paranoiky
Děj novinky Dana Browna je zbytečně složitý, nereálný, přitažený za vlasy. Padouši postupují tak komplikovaně, že v reálném světě by neměli šanci na úspěch. Musejí čekat, až Langdon vyluští další anagram, až se přesune odkudsi kamsi. Místo napínavého akčního románu čteme samoúčelný konstrukt, jehož stránky plynou spíše nevzrušivě.
Kdyby Inferno vyšlo 15. dubna 2031, možná by sklidilo příznivější ohlas. To sice vzdálené, ale reálně pojaté datum by totiž slibovalo, že autor snad i do tvorby románu zapojil střízlivé uvažování, nekroutil každý fakt desetkrát jako šílenou závitnici, nepřekombinoval, co se překombinovat jen trochu dalo, nepřeháněl a nepřefukoval každý druhý prvek zápletky ad absurdum tak, že chvílemi nechává čtenáře na pochybách, nečte-li druhoplánovou parodii. Ne, nečte, Brown to všechno myslí smrtelně vážně, musel se hodně zapotit, aby dostál očekávání svých příznivců v tom, že novinka bude ještě vykoumanější a krkolomnější než hrstka jeho předchozích knih, přitom však dodrží očekávanou formuli. Leč docílil jen toho, že i recenzent, který k Da Vinciho kódu přistupoval rezervovaně a s výhradami, o další dva jeho romány později musí konstatovat, že bestselleristova dráha vede od desíti k pěti.
Inferno totiž vyšlo 14. května 2013.
Patrně nerozumíte. Tak si račte uvědomit, že Ludolfovo číslo má hodnotu 3,1415, a musí vám svitnout.
Ani lux, že? A to si vezměte, že Robert Langdon řeší v knize asi tak tucet hlavolamů a hádanek podobného typu, jen mnohonásobně komplikovanějších. Koukne na renesanční obraz, změří, jak kolik verst je to od brány ráje do rajské zahrady, znásobí to počtem neznělých samohlásek staré sumerštiny a ví, že největší metlou lidstva nejsou Cimrmanovi trpaslíci, ale malthuziáni. A může jít dál, k dalšímu stanovišti, kde ho čeká možná lukostřelba, možná lehký test ze stavby DNA, možná budou muset se svou společnicí udržet dvacet minut syrové vejce mezi čely. Po modrých fáborcích, samozřejmě. Červené rozvěsil protivník, aby ho zmátl, naivka.
Tak na vysvětlenou: kdyby Inferno vyšlo 15. dubna 2031, psalo by se to v anglické dataci zhruba takto: 31/4/15. Vidíte ho, filutu, jak z toho vykukuje? Ludolf a jeho číslo? Jenže Brown samozřejmě nechtěl čekat osmnáct let, protože to by vyhládlo nejen čtenářům, ale hlavně jemu (a desítkám lačných krků, které živí), a tak kniha vyšla 13/5/14. To už je trochu kryptovaný Ludolf, ale to nic, tomu se říká anagram, v tomto případě numerický. Dan Brown prostě přeházel v Ludolfovi cifry, aby mu to štymovalo k datu, kdy by mohl Inferno dopsat. Když mu podobně něco neštymuje v knize, kde při tvorbě rébusů a návodných hádanek postupuje v podstatě stejně, přehází si výchozí údaje podle potřeby tak, až se vejdou do kýženého půdorysu. Tím značně narůstá nepravděpodobnost, přetaženost mnoha prvků zápletky, ergo celého výsledného díla; až k nevíře.
Ještě bych asi měl prozradit, proč se Brown tak upnul právě na Ludolfovo číslo. No přece proto, že Dante Alighieri rozdělil své Inferno, tedy Peklo, do devíti… no!… KRUHŮ, jistě. Tolik tedy ke spojitosti Brownova románu a Ludolfova čísla.
Spojitost Brownova románu a Dantovy omamné epické básně je zhruba stejně volná. Pochopitelně zde už Brownovi záleží na každém styčném bodu víc než na náhodné souhře data a geometrie, a tak se všemi silami snaží. Dokonce i silou literární, což zní v jeho případě jako oxymoron a výsledek je přinejmenším rozpačitý. Stačí si přečíst pár veršů z Božské komedie a pak pár Brownových vět, i z ty z nejliterárnějších, aby byl rozdíl zřejmý. Asi není férové porovnávat komerčního bestselleristu s jedním z největších básníků všech časů, ale on si o to svým způsobem říká, když jako by přesadil Dantovy myšlenky do dneška a rozvádí je v nových souvislostech. O Dantově naléhavosti, chmurnosti a hloubce vizí si může Brown nechat jen zdát. Kde v básni sedí každé slovo, Brown sahá k expresivům, bombastickým výrazovým prostředkům a přitom má co dělat, aby mu držely věty pohromadě v rámci pouhého odstavce. Ale že je Brown mizerný spisovatel, o tom už bylo popsáno hodně papíru. Pokud na něj zazní nějaká chvála, jde spíš na vrub zápletky, nápadů.
Infernem patrně zklamal ty, kteří čekali že opět kopne do nějakého vosího hnízda a popudí proti sobě někoho jako církev nebo zednáři. I když v úvodu naznačuje, že podivný spolek zvaný Konsorcium, který táhne děj, by mohl být reálný, rozvíjí kolem něj zcela volnou fabulaci z žánru katastrofických technothrillerů, které stěží potrefí nějakou husu.
Příběh je náležitě komplikovaný, zapeklitý a oplývá potěšitelnými zvraty. Jenže většina z toho je ve stejném duchu jako onen Ludolfův anagram. Zbytečně složitá, nereálná, přitažená za vlasy. Padouši rozhodnutí decimovat přemnožené lidstvo biogenetickým teroristickým zásahem postupují tak komplikovaně, že v reálném světě by neměli šanci na úspěch. Skutečný terorista by nežvanil, nečekal a jednal. Účinně a nezvratně. Tady ale musejí čekat, až Langdon vyluští další anagram, až se přesune odkudsi kamsi, zkrátka až Brown dopíše kapitolu. Místo napínavého akčního románu čteme chvílemi samoúčelný konstrukt, zatímco stránky plynou spíše nevzrušivě.
Zdalipak není samoúčelným konstruktem i zdejší „Langdon girl“, Sienna Brooksová, mladá žena, vyznačující se IQ 208? Ani Langdon netušil, že taková hodnota je vůbec možná. Jelikož Brown má IQ běžného amerického učitele, dozvíme se jen, že Brooksová jako malá holka využila svůj prokletý dar k tomu, že se ze dne na den naučila Sen noci svatojánské, ale jinak neoslňuje a chová se tak, jak jí velí autor, tedy opět nepochopitelně komplikovaně i tam, kde by svoje svedl selský rozum. A také notně věrolomně, měníc polaritu své loajality jako spodní prádlo. Paranoidní konspirátoři si přijdou v tomto směru na své: jednoznačnému pochopení se nevzpírají už jen fakta, ale i aktéři (koneckonců Langdona nevyjímaje – při vší úctě k jeho akademickému renomé a s přihlédnutím k dvěma předchozím dobrodružstvím, která tak tak přežil, si počíná naivně jako taťka Spejbl). Při usilovné snaze proniknout do jejich motivací čtenáři možná unikne, že jsou to šablonovité a do extrému vyhnané klony padouchů z jiných zdrojů, hlavně z bondovek, ale zavál sem i vliv Stiega Larssona.
Když se po bezdechých okružních honičkách dvěma krásnými italskými městy přesuneme k finále do Istanbulu, čeká nás tam neméně krkolomné, ale na rozdíl od předchozí předvídavosti jednotlivých fází alespoň překvapivé završení. Nekoná se nijak zvláštní happy end (i tohle je paranoidně relativní – je to do budoucna šťastná vyhlídka, jaká nás v autorově režii čeká?) a Brown si rozuzlením lehoučce zakoketoval i se sci-fi.
I když on sám je v tom vlastně nevinně, na Browna je nutno uplatňovat obzvláštní přísnost, když je nám předkládán jako fenomenální autor daného žánru. Nic takového. Průměrný spisovatel s tendencemi padat pod laťku, jakých najdeme v tomto typu literatury desítky. Auru geniality mu lze utlumovat jen krutě reálným hodnocením, jinak musíme trpělivě čekat, až se vypíše úplně do nicoty.
Kupte si knihu:
Podpoříte provoz našich stránek.