Dlouho a nejspíš už nikdy se nezbavím dojmu, že Deana Koontze potkalo zhruba v polovině 90. let nějaké hrozné neštěstí, ze kterého sice vyšel živý, ale nikoli bez úhony – autorsky proměněný téměř k nepoznání. Ty úžasné, na neotřelých nápadech postavené romány, plné napětí a zvratů, kombinující unikátním způsobem nadpřirozený horor, sci-fi i thriller, intenzivní tak, že se člověk při čtení skoro potil, jež psal v 80. a počátkem 90. let, zmizely jako mávnutím kouzelného proutku. Snad to byly následky vypadání vlasů, které ho v té době postihlo, respektive následky nastřílení těch nových, jimiž se teď pyšní a které vypadají jako ze silonu. Možná že když mu je zatloukali do lebky, jeden pronikl některým lebečním švem a probodl důležitou šedou mozkovou buňku. Možná poskytl podnájem jehovistům. Nebo se nedokáže zmátořit ze smrti retrívra Trixie.

Právě románem o rozšafném psisku, které si z nebes povídá s námi dvounohými dole, klesl svého času Koontz na tu nejnižší úroveň, vlastně až k nechtěné sebeparodii. Horší už to být nemohlo. Stačí, že pár let je to setrvale, s mírnými výkyvy, skoro stále stejně špatné. Koontz jako by ztratil drajv; výměnou za něj a také za odpadlé jádro věrných čtenářů získal coby šestý nejlépe placený spisovatel světa miliony, jeho jméno se proměnilo v jakousi obchodní značku, pod jejímž logem vychází minimálně jedna kniha ročně.

Následuje-li vzápětí konstatování, že Nevinnost znamená Koontzův návrat do formy, je nutno brát to přísně relativně. Nevinnost se nevyrovná Temným řekám srdce ani Intenzitě, románům, které korunovaly jeho kvalitní éru, ani nespoutané divokosti jeho dávnějších knih. Přesto však jde o Koontzovu nejlepší, nejpůsobivější a nejzvláštnější (to býval jeho trademark, ne milionové soupeření s Grishamem) knihu minimálně za posledních deset let, tedy mezi zhruba dvaceti posledními tituly z jeho pera.

Za těch přibližně sto románů, které spáchal, se Koontz řemeslně vypsal. Na Nevinnosti si dal zjevně o to víc záležet. Knihu netáhnou dialogy ani zběsilá akce, ale vykreslování atmosféry, dílem téměř snové, dílem reálně zimní, jež spolu splývají v účinné obrazy. Koontz je vykresluje zdlouhavě, rozvláčně, hodně starosvětsky, ale poutavě a kultivovaně; bezejmenné město, megapole typu New Yorku, má až pohádkový nádech, a protože se román odehrává důsledně jen za nocí, ve vylidněných ulicích zapadajících sněhem, kniha získává sugestivně féerického ducha.

Hlavní hrdina Addison je nevinnost sama – lakoničnost Koontzových titulů byla vždy rajcovní, pokud nesklouzávala k polopatismu jako zde. Aby lopat nebylo málo, ten hoch se příjmením jmenuje Goodheart. Nekecám, Addison Dobré Srdce. Tady jsme nebezpečně blízko mrtvým upovídaným retrívrům, ale Koontz tu zatáčku jakž takž vybere. Nevinnost dobrého srdce sama, hoch Addison, je totiž poněkud podivný. Můžeme se domýšlet, s kým ho jeho matka žijící schovaná před okolním světem v lesích, zplodila. S králem elfů, s mimozemšťanem, s jakousi božskou entitou, nebo normálně s alkoholikem, jakým je sama? Addison je bezmezně hodný, tak dobrý, že v každém, komu pohlédne do očí, probudí záchvat zběsilé zabijácké zuřivosti – zjevně jako výraz bezmocného studu před tak bezbřehou dobrotou. Proto ho matka ukrývá v lesích, proto se Addison ještě s nikým nesetkal, a když nedopatřením ano, prchá s kapucí na hlavě, obličejem zakrytým a pohledem odvráceným. Tady jde o život, jak se později v knize párkrát přesvědčíme.

Dojde k tomu ihned poté, co matka syna pošle do světa a vzápětí ve svém lesním domě spáchá sebevraždu. A syn se usídlí v oné snové, přízračné megapoli, žije v labyrintu podzemních prostor, v nevyužívaných protiatomových krytech, zapomenutých nejspodnějších patrech sklepů, v nefunkčních stokách. Má pro sebe celé spodní město. Všude se dostane, a když to nejde spodem, k půlnoci občas vylézá na povrch.

Ulice jsou v té době téměř liduprázdné, zato tam potkává podivné přízračné bytosti, které vidí jen on. Vznášejí se vzduchem, putují po římsách, automobily jimi bez povšimnutí projíždějí. Dva druhy bytostí, oba hrozivé, ale jedny jako by ho přitahovaly víc než druhé. Kdo jsou? Neví to Addison, nevíme to my. Ví to asi Koontz, ale nepoví nám to. Stejně jako nám nepoví, proč je Addison tak zvláštní, co z něho čiší, že to přivádí okolí k amoku. Tohle autorovo odpírání zasvětit čtenáře do faktů, přestat ho nechat tápat, a jak se sluší, všechno v pravý čas vysvětlit, může iritovat, ale je to tak zvláštní postup, že si zaslouží svým způsobem obdiv za odvážnou inovaci.

Addison Dobré srdce na jedné z nočních výprav do knihovny, kam si chodí pro vědění, potká dívku, podobně, i když jinak vyděděnou ze společnosti: trpí těžkou sociální fobií, což je patálie, kterou jí neusnadňuje ani ohromné zděděné bohatství. Navíc po ní a jejích milionech jde opravdu vymazlený padouch. Koontz je umí, pokud i v tom nesklouzne k nechtěné parodii. Jako zde, trochu…

Od té chvíle se příběh zhoupne do převyprávěné a thrillerem šmrncnuté Krásky a zvířete, což je očividné, ale mentor s nastřílenými vlasy nám to neopomene zdůraznit. Přibude flashbacků, jak si ti dva vyprávějí o svých prožitcích – prakticky polovina knihy se odehrává ve vzpomínkách –, a děj se vleče vpřed jen neznatelně. Ale přistoupíme-li na autorovu hru a chytne nás magie města, kde ti dva žijí, nevadí to. Kniha se zhoupne ještě několikrát a párkrát dokonce docela překvapivě. Například když do hry vstoupí prvek z apokalyptické sci-fi nebo když se domů vrátí Koontzovi podnájemníci s nejčerstvějším vydáním Strážné věže a on finále příběhu zakormidluje přímo do Božího doku, jako by dělal konkurs na místo scenáristy pámbíčkářské filmové série Ponecháni napospas.

To je prostě celý Koontz, po psím pohřbu a se silonovou kšticí. Nebýval takový. V jeho knihách šlo vždycky o konflikt dobra a zla a zlo nikdy nevyhrávalo, vina byla vždy potrestaná. Ale býval dravější a nechal na čtenářích, ať si případnou metafyziku dosadí do jeho knih sami. Nenamáhal se vysvětlit, co se mu přihodilo, podobně, jako to nechal tak i u Addisona. Nevinnost naznačuje, že možná prochází rekonvalescencí.