Představu o tom, jak prohnilý svět budoucnosti líčí ve své volné sérii americký autor Adam-Troy Castro, si lze udělat z toho, že její hlavní hrdinka Andrea Cortová pracuje jako suverénní vyšetřovatelka Úřadu vojenského prokurátora Diplomatického sboru Konfederace Homo sapiens. Zkaženější exemplář lidské bytosti aby člověk pohledal. Cynická nad všechny meze, krutá a bezohledná, od dětství vyrůstá s puncem válečného zločince, se silnými misantropními, respektive – v intergalaktickém kontextu románu obydleného kaleidoskopicky pestrými bytostmi – misanimálními sklony. Zároveň však odvážná, svým způsobem férová žena, docela fajn kámoška, kdyby si udělala pořádek v duši; o což se už v druhém románu usilovně snaží. Vnitřního klidu však nedojde, protože tím by se Castro připravil o atraktivní skladebný prvek svých knih.

V prvním románu se jmenovanou hrdinkou Vyslanci mrtvých věnoval autor velký prostor líčení technologicky mimořádně vyspělého světa, který si na nás vymyslel, současně však výbušného a konfliktního, ovládaného megalomany a masovými vrahy. O vyšetřování jedné solitérní vraždy ostatně v románu šlo. Autor se tak mazaně rozkročil na křižovatce žánrů sci-fi a detektivky; nebyl samosebou první, ale tento vděčný kříženec není tak využívaný, jak by si zasloužil. Přece však v „cortovské“ prvotině nad jiné převládal prvek SF, čímž si vysloužila Pamětní cenu P. K. Dicka. Jeho Blade Runnera lze ostatně také číst jako detektivku, cena se však uděluje za scifistické kvality a důležitá je mezi nimi obzvláště temnota vizí.

Druhým románem ze série podlehl Castro zajímavému pokušení. Vyslal Andreu Cortovou na její domovskou planetu Xena, sídelní svět rodiny vesmírných arcilotrů Bettelhinů, bezohledných zbrojařů, kteří pro civilizaci neudělali nic dobrého, nepočítáme-li vývoj a výrobu zbraní, kterými se decimují, případně zcela vyhlazují znepřátelené rasy. Pod ochranou osobní stráže a pod dohledem místních nabobů, zneklidněných její přítomností, se nad planetou nalodí do vesmírného výtahu, v němž se k cestě na planetu shromáždí pestrá směsice individuí – a hrc drc, firmu Otis v této alternativní budoucnosti zřejmě vlastní muzikantská rodina Otise Reddinga, výtah se zasekne a uvízne v prostoru. A do toho přijde mord.

Andrea Cortová si s sebou nevzala štrikování, na něž by před takovou cestou jistě pamatovala slečna Marplová, a tak volky, ale zprvu spíš nevolky se ujme vyšetřování. Srovnání se slečnou Marplovou samozřejmě kulhá na všechny nohy s výjimkou jedné: Cortová opravdu aplikuje staré dávné vyšetřovací postupy, vyslýchá zúčastněné, potenciální pachatele, sbírá důkazy, používá dedukci a snaží se logickou cestou přijít na to, kdo zločin spáchal. Navíc v uzavřeném prostoru vesmírného výtahu, který je sice větší než obvyklý panelákový Otis, ale prostorem omezený. Zgustnout si na záhadě vraždy v uzamčené místnosti, to nebyla ani tak doména Agathy Christie, jako spíš Johna Dicksona Carra, ale ten ji nechal řešit samými chlapy.

Ano, oproti předešlému románu je Třetí dráp boží statičtější, což je jistě dáno volbou dějiště i zápletky. Ale Cortová, jak už víme z dřívějška, není nikdy plně odříznuta od vnějšího světa. Díky neustálému propojení s umělou inteligencí, která ji řídí, a také se svým dvojjediným milencem nehrozí přinejmenším čtenáři příznaky ponorkové nemoci. Castrovi se i v tak stísněném manipulačním prostoru daří charakter postavy obohacovat o nové poznatky, rozvíjet její příběh, poví nám toho o ní hodně nového, což je další nosný pilíř série – a dějová linie svářících se umělých inteligencí, které Cortovou zmítají, je velmi slibná, zajímavá, a protože náznaků je tu plno, ale rozuzlení žádné, lze již předvídat, kudy a kam se hne další osud Cortové v nadcházejících svazcích. Ve výtahu si dokonce i zasouloží, o čemž se slečně Marplové ani nesnilo, pokud o tom někdy snila.

Autorovi zajímavý experiment s žánrovým hybridem vyšel, i když možná lehce na úkor zklamání těch, kteří si zamilovali jeho svět a vysokou SF ryzost předešlé knihy. Jako by si to v závěru uvědomil a chtěl zklamané nakrmit jakýmsi fast-foodem: posledních pár desítek stran tempo zrychlí, protože porucha je odstraněna a Cortová je opět ve svém akčním živlu. Je to po detektivní selance mezi mimozemšťany skoro až šok a závěr působí poněkud neústrojně. A protože i v něm se děj znatelně hne dopředu, má čtenář dojem až jakési marnotratnosti a zahozené šance. Těch pár stran by při troše fabulační šikovnosti, která autorovi nechybí, mohlo vydat i na další román.