Kolumbus byl Žid! On a celá námořnická parta ze Santa Maríi, Pinty i Niñy, prchající ze Španělska do zaslíbené země v neznámu. Tohle vědět svého času Hitler, Prozřetelnost by ho musela nabít tak, že by válku nakonec vyhrál. Valhalla by mu jistě pomohla…

Jenže Kolumbus byl možná Žid a možná taky ne. Tohle možná věděl i Hitler. Určitě to věděl jiný Žid, Šimon Wiesenthal, od kterého to převzal americký bestsellerista Steve Berry, možná taky Žid, ale spíš ne, a použil to jako jeden z hlavních pramínků, z nichž splétá více i méně dovedně svůj nový záhadologický thriller.

Už jich napsal třináct. Jeden byl o templářích, jiný o Rasputinovi, další o Alexandrijské knihovně a jiný zase o Karlu Velikém. Můžeme se mu vysmívat, že není zrovna velmistrem pera, že jeho romány jsou stavbou průhledně repetitivní, postavami papundeklové, zápletkami nejednou přitažené za vlasy a vyzněním korektně pozitivní a happyendové, ale… Ale při vzpomínce na Dana Browna, jak ze sebe přes pět let tlačil Ztracený symbol, div že mu nerupla literární žíla, jak mu celý svět fandil a jak poplakával nad tvůrčím blokem, který ho zjevně postihl, je Berry obdivuhodný. O moc mělčí než Brown není, z hlediska literárních kvalit si taky nemají co vyčítat a Berry chrlí jednu čtyřsetstranovou záhadu ročně, děj se co děj.

A nijak nás nešidí. Z tohoto hlediska jsou pozoruhodné jeho pravidelné poznámky v závěru každé knihy. Dokládá v nich, kde kterou zajímavost, fakt či domněnku vyčetl. Tak vstupuje do hry právě autorita Wiesenthala. Naprosto nezpochybnitelnou informací, že po vnější stěně pražské Staronové synagogy vedou železné příčle na půdu, vstupuje naopak do hry skutečnost, že bestsellerový autor už má dost prostředků na to, aby cestoval po světě a na některá místa, o nichž píše, se zajel podívat. Protože už mu za pár desítek hodin pobytu v Praze nezbyl čas na to, aby se sešel s některým rabínem, jednoho efektnějšího než Sidon si vymyslel. Rabínu Berlingerovi je přes sto let, a mohl tak hlavnímu hrdinovi Kolumbovy záhady nakukat leccos. Třeba i to, že pověst o Golemovi nijak nesouvisí s rabínem Löwem.

Nad touto novinkou se pozastaví leda tak pár Čechů, na globálním knižním trhu zcela nevýznamných. Podobně se asi jen stejně nevýznamní čtenáři jamajští pozastaví nad spekulací, že by se na jejich ostrově měl nacházet utajený zlatý důl, který tam za svého pobytu objevil urozený Janovan. A už vůbec nedojde ke stěhování naopak velepočetné čtenářské obce židovské na týž ostrov proto, že by snad uvěřili Berrymu, že Kolumbus možná právě tam ukryl hmotné i nehmotné poklady z rozbořených jeruzalémských chrámů, jichž byl držitelem.

Oddělit zrno od plev, reálné předpoklady od bohapusté fikce, nám autor svými poznámkami pomáhá jen zčásti. Lze mít za to, že i v tom, co vydává za skutečnost, nasekal spoustu chyb, nemaje prostě čas se při frekvenci jedné knihy za rok zavrtat do každého využívaného tématu hlouběji než na úroveň jedné dvou elementárních knih. Ale za zlé mu to nemějme. Nepíše historický román, i když vážnost, s jakou pojednává poznámky, nasvědčuje, že by se za takové označení své knihy nezlobil. Je to svého druhu dänikeniáda, hypotetická myšlenková provokace, a pokud nerozčílí vědce a přiměje prostého čtenáře k přemýšlení a třeba i k studiu hlubší literatury, je to jen dobře.

Obalené je to celé žel bohu do již stereotypního (nejen berryovsky, ale celožánrově) hávu dobrodružné honičky světem, s ultrazlosyny toužícími po proniknutí ke skrytým tajemstvím v patách a klaďasy unikajími jim jen o vlásek a střežícími nedotknutelnost oněch tajemství. Přece však za schopnost vyburcovat čtenářovu představivost v otázkách, které mu do této chvíle byly patrně lhostejné, si Berry zaslouží už třináctou, s ohledem na sériovost jeho publikací umírněnou pochvalu.