Ladislav Slezák

Natálie Schejbalová sebejistě debutuje sbírkou, která přináší do české literatury další výrazný ženský hlas. Básně překypují cynismem a absurditou, což je činí naléhavými; místy nicméně forma vítězí nad obsahem.

Michael Třeštík se jako překladatel významně podílel na vydání knihy Definice poezie Carla Sandburga. Její forma ho natolik upoutala, že přichází s definicemi vlastními. Třeštíkovy texty umějí být hravé, poetické a místy i humorné. Přesto formální tvar sbírky vzbuzuje otázku, pro koho je knížka vlastně určena?

Ondřej Lipár na sklonku loňského roku vydal třetí básnickou sbírku. Retro je zejména knížkou o hledání sama sebe v odosobněném světě. Tím autor do jisté míry navazuje na svou tradiční poetiku. Jen toho humoru trochu ubývá.

Ohlížení za dětstvím, dospíváním a utvářením vlastní identity. Básník Lubomír Tichý debutuje civilně a velmi citlivě. Nezapomíná, že v dětských očích dobrodružství nikdy nekončí.

Marie Jehličková rozšiřuje pomyslnou kartotéku své asociativní a obrazové poezie o básnickou sbírku Hořím v kameni. Kniha sklidila výrazný kritický ohlas. Nutno říci, že právem.

Již posedmé se v Ostravě předávaly Moravskoslezské kulturní Ceny Jantar. V kategorii věnované literatuře uspěla Elli Tiliu Motýlová s básnickou sbírkou Troska Frýdku kostra Místku.

Aleš Berný debutuje básněmi v próze protkanými melancholií, neustálým rozpomínáním se a posmutnělou nostalgií. K Helmovskému jezu jednou odpluje vše, jak pravidelně zmiňuje lyrický mluvčí – ale není tomu tak. Některé vzpomínky zkrátka vyblednout nedokážou.

Flavedo je povrchová vrstva slupky citronu nebo pomeranče. Současně je to název debutové sbírky Vasiliose Chaleplise a ta má své nejsilnější momenty pod slupkou. Ne náhodou kniha nedávno získala nominaci na Cenu Jantar.

Pavel Zajíc je výraznou tváří současné české poezie a po dlouhých pěti letech mu vychází v brněnském Hostu nová básnická sbírka. Je jen otázka, kolik v ní je poezie. Jedná se totiž o unikátní postmoderní plejádu žánrů, literárních druhů a stylů. Už to je důvod se s knihou seznámit. Jsou ale i nějaké další?

Frekvence knižního publikování je u Luboše Svobody velmi nízká. Čtenář v tom ale může vidět velký klad: nestane se pak, že by autor vydal něco, o čem není stoprocentně přesvědčen. Jeho nejnovější básnická sbírka pokrývá tvůrčí období 2014 až 2022 a je třeba říct, že v prstech autora uzrály obrazově i jazykově silné básně, které rozhodně stojí za přečtení.

V hudebním prostředí není třeba jméno Ondřeje Kyase dlouze představovat – stačí se zmínit o kapelách Květy či Mucha a leckdo ví nebo aspoň tuší. Na literární pole vkročil vydáním debutové sbírky Démonoskopie – knížky, která má své silné momenty, ty se ale bohužel topí v nadmíře textu.

Jiří Dynka je svébytný básník, jehož dílo má svůj pozvolný vývoj. Ve své desáté sbírce s názvem Matka měla ráda třešně se ohlíží za vším, „co bylo“, nečekejme však žádný žalozpěv. Nadále u něj nacházíme prvky erotismu, tematizování stárnutí a smrti, ale i vypořádávání se s rolí syna, otce, manžela i dědečka.

Debutová sbírka Xerodotha Sigmiuse ohledává zasazení sama sebe do světa. Využívá k tomu syrovost a expresivitu a umně zpracovává existenciální gesta. Ve výsledku je tu však gest až moc.

Letošním laureátem Ceny Jantar za literaturu se stal Miroslav Černý se sbírkou Proleženiny. Básníkovi se na malé ploše povedlo umíchat silný koktejl angažované poezie, která brojí proti všemu a zejména proti nám samým. Až se občas může zdát, že na ničem už vlastně nezáleží.

Debutová sbírka Rostislava Šímy zajímavě pohlíží na dětství, které je významně podmíněno setkáváním se se smrtí a vším, co k ní patří. Hrobařův syn je dílo autentické, avšak tematicky poněkud sporé a vposledku pouze jaksi prošumí.

Kniha, na kterou se vyplatilo čekat osm let. Čtení sice tematicky neveselé, ale současně obrazově nápadité a technicky propracované, navíc při vší absurditě i celkem zábavné. Taková je nová básnická sbírka Alžběty Stančákové, která rozhodně nemá nic společného se srbským městem Čačak.

Je pochmurno. Tísnivá atmosféra se rozlévá časem, prostorem i myslí všech blouznivců. Nebo proroků? Nezáleží na tom. Stíny leží za každým rohem a ohlížet se zpět je stejně bolestivé jako cokoliv očekávat. Vít Janota vydává básnickou skladbu, která je trudomyslná, avšak čtenářsky velmi podmanivá.

Ve své nejnovější básnické sbírce Neutečeš se Jana Orlová drží již zavedené poetiky. Její básně jsou osekané, co se týče rozsahu i významu. Některé připomínají spíše neurvalá slova, samolibě napsaná lihovou fixou na školní lavici; až se čtenář občas musí ptát: a kde je ta poezie?

Básnířka Tereza Lehečka pokračuje ve sbírce Sex v mezinárodním kontextu v zavedené poetice. Nejčastějším tématem jsou rodinné vztahy, zatímco opozitním leitmotivem se stává sex, který je původcem touhy, bolesti a někdy i lékařské diagnózy.

Marie Šťastná se ve svých posledních sbírkách etablovala jako „interiérová“ básnířka. Tematizovala vše, co se odehrává v pokojích obývaných lidmi – niterná dramata, náznaky a závany minulosti ve tvářích přítomných. V tom mistrně pokračuje, tentokrát však hledí mnohem víc do sebe a nebojí se také opustit teplo domova.

Nová sbírka Igora Malijevského přináší poezii připomínající pás fotografií, v němž obraz střídá obraz. Sledujeme cestu dívky od návštěv barů k melancholickému stáří. Básníkovy verše jsou někdy expresivní, avšak ve své syrovosti zároveň křehké.

Vladimír Mikeš přes tři roky pravidelně zapisoval básnicky laděné texty, které se nakonec ocitly na téměř třech stovkách stran sbírky Odkud to přichází?. Lyrické črty, miniatury, medailónky a poetizované vzpomínky byly oceněny Literou za poezii. Pravděpodobně proto, že je na nich cosi civilně podmanivého.

Osmá básnická sbírka Milana Děžinského pokračuje v zaběhlé autorově poetice, přesto je svým pojetím originální. Člověk zde stojí na okraji lesa, který ho postupně pohlcuje, a přesto si neustále říká: jsem to já, stále jsem to já. Podmanivost básníkových slov umocňuje jeho schopnost učinit z obyčejného neobyčejné.

Dcera se vrací domů s pocitem vykořeněnosti. Ohmatává nostalgicky vybledlé vzpomínky a sleduje, jak vše pomíjí a stárne. Jediné, z čeho bere sílu, je ironie. Jen díky ní si připadá živá, přestože jde o pouhou masku před dávnou bolestí. A ona to moc dobře ví. Natálie Nera vydala svou první básnickou sbírku.

V antologii Pandezie sdílí osmdesát básníků a básnířek své dojmy a názory na pandemii onemocnění covid-19. Editorka souboru Anna Luňáková uvádí knihu tím, že nechala autorům volnou ruku, a bylo to správné rozhodnutí. Po dlouhé době totiž vznikla antologie, která může mít nejen literární, ale i společenský význam.

Na novou sbírku Martina Pocha jsme si museli počkat čtyři roky. Básník vytvořil koláž plnou šramocení rozpadajícího se světa, požírající přírody a hlavně expresivního pocitu strachu. Svým Poltergeistem nás zavádí za rozbité zrcadlo. Není to lehká četba, je však velmi obohacující.

Svět okolo nás může být kouzelnější, než si dokážeme představit. Stačí vnímat místo, na kterém se nacházíme, a zapomenout na veškerý čas. Ve své desáté básnické sbírce tento způsob nahlížení skutečnosti představuje Gustav Erhart. V melancholickém souboru Přeludy pozdního podzimu má každé slovo svou váhu.

V poezii Lenky Kuhar Daňhelové bychom veselá témata hledali jen stěží. A jinak tomu není ani v její nejnovější sbírce Jaká nesmrtelnost?. Téměř v každé básni číhá bolest, mluví se o smrti a o všem, co kolem nás nenápadně i nápadně mizí. Čtenářský zážitek však časem umenšuje monotematičnost.

Simona Racková je již řadu let výraznou osobností české poezie. I když knižně debutovala už před necelými patnácti lety, vyšla jí letos teprve čtvrtá sbírka. Básnířka nás tentokrát zve na Noční převádění mláďat – do světa něžnosti, kterou všichni prožíváme, jenom si jí příliš nevšímáme.

Rok po debutu vydává Ondřej L. Hrabal druhou básnickou sbírku. Texty jsou rozsáhlejší a v mnoha ohledech básničtější. Tato poloha autorovi sluší a mohla by být i nadále nosná. Básně působí svébytně a uchovávají si vnitřní kouzlo. Racci jsou důkazem toho, že i slamer umí vytvořit zajímavou básnickou sbírku.

Přemysl Krejčík je literární obojživelník. Píše prózu i poezii a v jednom a témže roce mu vyšel dieselpunkový román i třetí básnická sbírka. Vzhledem k tomu, že typickým znakem Krejčíkovy poezie bývá ironie, je třeba se hned na úvod zmínit, že o „auschwitzu“ knížka skutečně není.

Šimon Leitgeb vydal druhou sbírku. Věnoval se jí o poznání pečlivěji, navíc všechny motivy a subjekty oblékl do kabátu čiré přirozenosti. Dětství jako dobrodružství z objevování i navzdory těžkým životním podmínkám. Za Betonovou pláž získal letos Cenu Jiřího Ortena. Zejména z toho důvodu, že text má ambici pohnout s každým čtenářem.