Alžběta Stančáková (nar. 1992) je česká básnířka a redaktorka, laureátka Ceny Jiřího Ortena za debutovou sbírku Co s tím (Nakladatelství Petr Štengl, 2014). Od té doby publikovala jen časopisecky – až do sklonku loňského roku, kdy vydala knižně druhou sbírku. O Stančákové bylo slyšet i ve spojitosti se Sjezdem spisovatelů 2022, na kterém se podělila o vlastní zkušenost s nevhodným chováním v literárním provozu. Reakce některých literátů na tuto skutečnost byly až nepochopitelně chladné a podpory a pochopení se básnířce dostalo ostudně málo. Důležité však je, že stejně, jako přinutila spolknout hořkou pilulku spisovatele (a spisovatelky), přistupuje autorka ke čtenářům i ve své nové sbírce Чачак (čti Čačak) – nikomu nic nedaruje.

Na minutu přesně

Z nakladatelské anotace můžeme vyčíst, že Чачак je malé srbské město jižně od Bělehradu a s básnickou sbírkou Alžběty Stančákové nemá nic společného. Snad tedy jen název. Zvláštností je však více. Kniha obsahuje jednapadesát textů, některé název postrádají, jiné jsou jím charakterizovány (např. Milostná báseň), výraznou část básní ovšem uvádí datace na minutu přesná, doplněná o procentuální vyjádření (například 20. 6. 2019, 15:11, 89 %). Zda procenta značí stav baterky mobilu, autorčino vlastní hodnocení nebo jiný údaj, zůstává tajemstvím. Básně pocházejí z let 2017 až 2021, z hlediska vzniku tedy zaujímají tedy poměrně dlouhou časovou plochu, nicméně vnitřní náboj si drží, i když se témata proměňují. Formální náležitosti textů, styl a jazyk do velké míry navazují na autorčinu prvotinu. Setkáváme se s občasnými záznamy slyšeného, popisy viděného, s významnou mírou ironie: „Svoboda přede mnou roztáhla nohy / ve snaze odhalit svou seschlou mučenku“ (30. 9. 2019, 18:58, 100 %, s. 26). Stejně tak nacházíme satirické ztvárnění úředního jazyka: „První zjištění prokázala / výskyt plísně na již zrozené plísni“ (bez názvu, s. 10); nebo „Všichni naši úředníci / po pracovní době pracují“ (bez názvu, s. 62). Ironie je ve sbírce zastoupena zejména v pozici obrany, jako by se její pomocí lyrická mluvčí chránila. A je před čím. Kde si básnířka zachovává důraz na pointování textu, tam současně přichází s tématy, která rezonují v soudobé společnosti. Konkrétně se jedná o environmentální problematiku, nedostatek lásky k sobě a ostatním, smrtelnost, polaritu těla a duše nebo byrokratizaci a zrádnost mediálního prostoru. „Bude bouřka, / říkali to v televizi. // Bude bouřka, / říkali to v partaji. / Bude bouřka, / říkali to ve snu“ (bez názvu, s. 40).

„Mé tělo je stroj s nahnilou pamětí“

Charakterizovat básně jednotně nelze a ani to není důležité. Ve sbírce nalezneme texty reflexivní stejně jako milostné a osobní, také však pouhé záznamy, viděné jakoby okem kamery. Přináležitost k určitému typu je však částečně narušována stylem nebo i obsahem. Kupříkladu milostná báseň nevyzní zcela milostně, byť se tak tváří: „Můžeš být klidně i hloupý – / stačí, abys byl oddaný“ (Milostná báseň 2, s. 37). Pozice lyrické mluvčí je ve všech případech nekompromisní. Ať už jde o narušené lidské vztahy, nebo o připodobňování náboženství k prodeji zubních kartáčků, ve čtenáři stále ulpívá představa, že tato poezie mu skutečně nic jen tak nedaruje. Ve sbírce nicméně lze nalézt jedno téma, které prorůstá většinou básní: vztah k tělu. „Mé tělo je stroj s nahnilou pamětí, / se zuby, / co stačí odvolat“ (12. 5. 2020, 20:17, 94 %, s. 57.) Na jednu stranu lyrická mluvčí nastavuje zrcadlo společnosti, provokativně zatíná svou poetickou sekeru do našeho vztahu k přírodě, do lidských vazeb, konzumu, avšak na straně druhé vidíme roztřesené tělo, které nedokáže splynout s duší: „Lidská duše se koupe sama v sobě. / Některá se očistí, / jiná zase vyráchá“ (9. 8. 2020, 16:02, 83 %, s. 59). Pod celou pózou lyrické mluvčí, která si ostentativně vyřizuje účty se vším okolo, totiž začíná prosvítat zejména narušený vztah k sobě. Já a moje tělo, moje duše, moje já v chaosu kolem; hledání sebe sama skrze veškeré vlastní pochybnosti. „Přeju si začít se vším ještě jednou, / jenomže mé narození není na skladě“ (bez názvu, s. 35) nebo „Praskliny na čelním skle / jsou zvětšeninou čar na mých dlaních“ (24. 7. 2019, 12:39, 69 %, s. 19). Expresivní zobrazování těla a snaha o odosobnění lyrického subjektu následně přináší i tematizaci smrtelnosti, která efektivně ladí s tematikou environmentální. „Okolo půlnoci otevře okno světlíku. Namísto proslovu vykoná smrt / pádem do uschlých slunečnic“ (20. 6. 2019, 15:11, 89 %, s. 16). 

Alžběta Stančáková si na literárním poli drží svůj vysoko nastavený standard. Má velmi výrazný cit pro spojování nespojitelného (obrazově i jazykově), dokáže proplétat světy vnitřní a vnější, v jejím ironizujícím pohledu může čtenář nalézt i známky citlivosti a určitých obav z toho, co čeká nás i lyrickou mluvčí. Zároveň dokáže psát poeticky: „Nezbývá než pohovořit o nymfách, / které v lese už nejsou“ (bez názvu, s. 11). Aktuální sbírkou prokazuje, že má svůj vybroušený styl a v básních se nebojí sáhnout po ničem, co se jí dostane pod ruku. Když ji navíc nakladatelství doprovodí velmi výstižnou grafikou Antonína Handla, setkáváme se se skutečně výrazným knižním počinem. Stančáková prokázala, že silná poezie potřebuje čas, a je zřejmé, že čekání na její druhou sbírku se čtenářům bohatě vyplatilo.