Marie Šťastná (nar. 1981) vystudovala dějiny umění na Ostravské univerzitě, z čehož vznikly dvě knihy věnující se sochařství ve veřejném prostoru (Socha ve městě, 2008 a Porubské sochy a reliéfy, 2014). Nejznámější je však díky poezii. Debutovala útlou sbírečkou Jarním pokrytcům (Unarclub, 1999), následovalo vítězství v literární soutěži Ortenova Kutná Hora, v jejímž rámci jí vyšla sbírka Krajina s Ofélií (Klub rodáků a přátel Kutné Hory, 2003). Aby se kruh uzavřel, získala za zmíněnou sbírkou Cenu Jiřího Ortena. Následovaly knihy veršů Akty (Protis, 2006), Interiéry (Host, 2010), Štěstí jistě přijde (Host, 2019) a aktuální Vtáčení (Odeon, 2022). Držitelka Drážďanské ceny lyriky (2010) v ní navazuje na svou poslední tvorbu, která tematizovala rodinu, lidské vztahy, případně ženskou roli. Ve Vtáčení se nicméně odvrací od nostalgie a vztahového napětí, které bylo patrné ve Štěstí jistě přijde. V nové sbírce si můžeme povšimnout ironizované všednosti a hledání intenzivního prožitku.

Matka, dcera, milenka, syn

Vtáčení obsahuje 57 básní v žánru reflexivní a intimní lyriky, které jsou zcela osvobozeny od interpunkce. Lyrická mluvčí na sebe bere roli matky, dcery a milenky. Oproti předchozí autorčině sbírce zde hraje mnohem menší roli prostor. „Jezdím vlakem / Do jiného světa jiného města jiného života“ (Jezdím vlakem, s. 13). V tom lze spatřovat významný posun. Poetika Šťastné vždy vycházela z rodinného prostředí, těžila z jisté vztahovosti. Svět básní obsažených ve Vtáčení se však rozprostírá na širší ploše: objevuje se motiv lesa, případně prostor cizích bytů: „stačí posbírat důkazy / o své přítomnosti v konkrétních bytech“ (Jak je to tedy se světlem?, s. 24). Lyrická mluvčí už nežije mezi čtyřmi stěnami, její život se začal upínat k jiným subjektům (syn, matka, milenec). A vyznění je kolikrát hořkosladké. „Musela jsem se otočit / abych odpověděla na otázku / a tak i můj syn viděl že brečím / Ale já tě mám rád mámo“ (Musela jsem se otočit, s. 36). Nálad je ovšem v básních mnohem více, mimo jiné si lze povšimnout výrazného ironizování. „Jako bych někdy toužila / vysvětlovat zlomky data převody“ (Jako bych někdy toužila, s. 31). Tento postoj nabyl v poezii Marie Šťastné na významu a převládl ve většině básní aktuální sbírky.

Lyrická mluvčí hledá intenzivní prožitek, který nachází například v podobě strachu o syna: „Políbím Tě na vršek hlavy / zatmí se mi před očima představou / že by mohla být rozbitá“ (Všechny ty známé pravdy vystupují, s. 61), případně v milostném objetí: „Já ale vždycky někoho mám odpovídám matce / To ale nemusí nikdo vědět říká poplašeně“ (Mám štěstí, s. 71). Jinak je obklopena všedností, sžírána odpovědností i pocitem, že každý intenzivní prožitek je pouhý záchvěv. Čtenáři může několikrát vytanout na mysli třeba postava Emmy Bovaryové, což dost možná reflektuje i samotná lyrická mluvčí: „Při četbě jistého románu / jsem propadla romantické náladě / a omylem opustila vězení“ (Při četbě jistého románu, s. 18). Ostatně role ženy byla vždy významným motivem poezie Marie Šťastné. Ve Vtáčení básnířka hledá její zasazení do současného světa, ať už píše o požadavcích na seberozvoj, nebo o zdůrazňování síly podvědomí a o podobných tlacích, jimiž je dnešní ženství atakováno.

Zaskočený dech i dýchavičné vzrušení

Nejvýraznějším motivem sbírky je rozhodně dýchání v nejrůznějších podobách – zaskočený dech z překvapení, dýchavičné vzrušení, mechanické zklidnění organismu apod. Motiv se objevuje i v ironizované podobě. „Chtěla jsem mluvit o svém štěstí / Ale je to jen polykání vzduchu“ (Chtěla jsem mluvit o svém domácím štěstí, s. 27). Motiv dechu do jisté míry propojuje dvě polohy lyrické mluvčí – čtenář si díky němu uvědomuje její roli matky, tedy ochránkyně krbu, i milenky – ženy toužící po vášni, něze, sexu. „Jednou týdně spolu obýváme jednu místnost / zkoušíme kolikrát se můžeme sloupnout / aby nic nezbylo“ (Jen procházím, s. 55). Vtáčení je v tomto ohledu sbírka skutečně otevřená, srovnáme-li ji s předchozími autorčinými knihami. Lyrická mluvčí si udržuje autentičnost a civilnost výrazu a nebojí se vyjádřit strach o dítě, milostné touhy i zvýšenou agresi. „Seděla jsem pak na okraji Tvé postele / a třásla se mi ruka / kterou jsem tě chtěla uhodit / už tolik měsíců“ (A dnes v lese jsem viděla, s. 8).

Marie Šťastná publikuje již více než dvacet let. A jelikož je Vtáčení její šestá sbírka, zdá se, že se autorce jde spíše o kvalitu než o kvantitu. Vtáčení to potvrzuje. Navíc vychází ve stále relativně nové edici poezie v nakladatelství Odeon. Ta začíná sdružovat řadu zavedených autorů (Martin Poch, Vít Slíva, Radek Malý…) a vydání každé nové sbírky v ní se stává malou událostí. To platí i pro Vtáčení Marie Šťastné.