Natálie Nera (nar. 1975) je česká básnířka a prozaička. Věnuje se pedagogické činnosti a překladatelství. Sama ostatně publikuje v českém i anglickém jazyce, neboť významnou část svého života prožila v Británii. Její tvorba vychází časopisecky, případně on-line. Publikovala detektivní prózy Úspěšná smrt Davida Dostála (Petrklíč, 2011) a Smrt s vyhlídkou (Petrklíč, 2013). Uspořádala antologii básní na pomoc obětem domácího násilí s názvem Sedm věků ženy (Petrklíč, 2017). Jako básnířka zaznamenala úspěch v roce 2020 na mezinárodní básnické soutěži v Hongkongu, kde obdržela čestné uznání za báseň Windowpane (pod názvem Bolest na oknech ji lze nalézt přeloženou v recenzované sbírce). Knižně debutovala o rok později Návratem ztracené dcery. I když se jedná o básnickou prvotinu, nalézáme v ní skutečně vyzrálé texty.

Návraty domů
Sbírka obsahuje pouhých třicet dva básní, těžko bychom však mohli říci, že něco chybí, případně přebývá. Povětšinou jde o reflexivní lyriku. Té dominují konstrukce scén, krátké sledy obrazů, náznaky děje, vzpomínky. Knížka nezapře autobiografičnost, což současně vytváří významnou míru autenticity. Lyrický subjekt, někdy pojmenovaný Natálka, se po dlouhé době vrací domů. Sleduje svět, na nějž si matně vzpomíná, ale který zapomněl na ni. Pozoruje místa, která prošel v minulosti, a nevyhýbá se sarkasmu ani mírné angažovanosti: „Otcové s hákovými kříži vytetovanými na těle / láskyplně učí své blonďaté dcery plavat“ (Procházka Prahou, s. 14). Otázkou však zůstává, jestli se mění místa, nebo lidé. Nebo obojí? Možná se vše odehrává jen v naší hlavě. Možná, že vykořenění lyrické mluvčí je pouhá fáze, kterou si musí projít. „Mé město se mi trpce směje / nenávidí mě. Návrat se / neodpouští“ (Cizinka ve městě, s. 17). Vzhledem k tematičnosti a charakteru jednotlivých básní si leckterý čtenář může vzpomenout na pět fází smutku psychiatričky Elisabeth Kübler-Ross. Lyrický subjekt totiž prochází něčím podobným: strastiplnou cestou vedoucí od vykořenění přes nostalgii a bolest až ke smíření. A možná dokonce k nadějným vyhlídkám. „Proč jsem dřív nevěděla, že je možné / trávit dny mládím až do stáří?“ (Časem, s. 47)

Leitmotivem celé sbírky je titulní ztracená dcera, obrazy jejího návratu by však čtenář neměl vnímat doslovně. Nalezneme je totiž i při tematizaci něčeho bytostně bolestivého: ztráty dítěte. „Vykvetla třešeň / na tvém hrobě. / Poklidné místo bez kamene / beze jména / bez obřadu“ (Moje dítě, s. 34). Lyrická mluvčí se tedy nechápe jen jako dcera, ale i jako matka, která dceru ztratila. Tato dualita vytváří ve sbírce mírné napětí, které je posilováno střídáním nálad v jednotlivých textech. Zchladlost střídá rozněžnění, rodičovské povinnosti volnomyšlenkářství a smutek zase naději. Jako kdyby čtenář skákal po kamenech na neklidné řece. Neutopíte se, ale musíte počítat s tím, že se namočíte. Lyrický subjekt se před smutkem chrání ironií, kterou užívá jako štít ať už před odlidštěným městem, nebo v rámci sebeironie před sebou samým. „Naše modlitby za zničená města ulpívají, / když připíjím na nás, na naši budoucnost, / na obří postele z Ikey“ (Modlitba, s. 23). Tento postoj jen ukazuje, že i autentičnost může používat masku. Básnířka je však nejsilnější v textech, které vycházejí z přirozenosti. Právě báseň Moje dítě v tomto ohledu skutečně ční nad ostatními. Není však jediná: „Dcera, kterou jsme nikdy neměli, / synové, jimž nerozumím“ (Bolest na oknech, s. 40).

Básně jsou povětšinou krátké, žádné složité útvary, žádné rozbujelé metafory. Jsou v určitém ohledu přímočaré, bilanční, místy zachycují děj či vzpomínku odplouvající do řeky. Přesto lyrická mluvčí neustále objevuje samu sebe a snaží se najít své místo ve světě. „Jsem po čtyřicítce a po dětech. / Najednou jsem superhrdinkou, i když / o dar neviditelnosti jsem nestála“ (Nad mlíkem, s. 34). Při hledání svého místa, tedy zakořeněnosti, jí nejde pouze o prostor. Je třeba dojít smíření, a to s časem, městem, dětmi, rodiči, celkově životem. Sbírka by se tak dala charakterizovat jako trnitá cesta ženy ke smíření se svou rolí. A hlavně vědomím, že si danou roli může definovat sama, že k tomu nikoho jiného nepotřebuje. „Minulost jsme jako záclony rozvěsili na větve buků a jasanů / a smáli se té katedrále hlouposti a omylů“ (Pozvánka na výlet, s. 43).

Návrat ztracené dcery je citlivá sbírka plná autentické poezie. Přirozenost jí sluší více než ironie. Obsahuje silné básně (Insomnia, Tanečnice, Moje dítě, Bolest na oknech) a její celková kompozice je poskládána umně kolem určité příběhové linky. Nevelký rozsah současně dává vyniknout jednotlivým veršům a lyrická mluvčí v podobě navracející se dcery, zamilované ženy i nejisté matky s temnou vzpomínkou na mysli je i čtenářsky přitažlivou postavou. Proměnlivý subjekt se totiž každou stránkou knížky více a více odhaluje, což je přece nebetyčně lidské. Pro českou poezii by bylo přínosné, kdyby i nadále vycházely takto povedené básnické debuty.