Rostislav Šíma (nar. 1992) je český básník a hudebník, pocházející z Vysočiny, věnuje se také sběru svědectví pro Paměť národa. Výrazně se prezentoval v Literární soutěži Františka Halase, kde se stal laureátem 49. ročníku a kde současně převzal i Zvláštní cenu Klementa Bochořáka, která držiteli dává možnost knižního publikování. Čtenářům se tak do ruky dostává drobná sbírka Hrobařův syn (Dobrý důvod, 2022). Má svým způsobem autobiografický rozměr, neboť sleduje život syna venkovského hrobníka na Vysočině. Šímova poezie je jazykově střídmá, zajímavá díky náhledu na smrt, avšak po pár básních poněkud generická.

Sbírka obsahuje 33 textů, které mají povětšinou baladický charakter. Pochmurné děje však nejsou prezentovány nijak naříkavě; smrt jako hlavní tematický prvek je naopak nahlížena jako přirozená součást života. Lyrickým subjektem je koneckonců titulní hrobařův syn. „Přes zímu staří odpadaj nejvíc / to se kope nejčastějc“ (bez názvu, s. 32). Převážně krátké a výstižné básně většinou nemají názvy a charakterizuje je místo, na kterém se odehrávají – vesnice na Vysočině. Geografické vymezení s sebou přináší lidové motivy, jež se mísí s expresivními obrazy. V tom lze ostatně spatřovat i určitou paralelu mezi Šímou a samotným Františkem Halasem. Ze Šímových textů je znát vědomí určité vesnické pospolitosti a hlubokého vztahu ke krajině, která se i lidským přičiněním mění: „Dědo / chalupa tvá zmizela / polkla ji náves“ (bez názvu, s. 8). Nejvýrazněji a nejautentičtěji z celé sbírky pak působí (oproti většině jiných básní, které jsou si často až příliš podobné) autobiograficky vystavěný text, v němž lyrický mluvčí reflektuje svůj život, uvádí, čeho byl svědkem, co ho ovlivňovalo v dětství a s čím se potýká dosud: „Tak proč se ve třiceti / nepohoupat / na třepatém laně umíráčku“ (bez názvu, s. 14). Šíma v ní umně pracuje s kontrasty, lyrický hlas proti sobě staví otcovu márnici a svůj hokejový trénink.

Hrobařův syn je dílo, jež se nevyhnulo začátečnickým chybám. Zobrazení smrti je motivicky cyklické, neoriginální a předvídatelné, na čtenáře pochopitelně čekají havrani, hnáty, zubaté, umrlci a nebožtíci. V tomto ohledu je sbírka skutečně monotematická a od druhé třetiny už ničím nepřekvapí. Autor se v rámci formy občas snaží používat rýmy, ty se však v textech objevují spíše nahodile a schází jim ozvláštňující efekt. Některé jsou vyloženě nadbytečné, jiné zcela patetické (krov – rov, odspoda – hospoda, led – naposled, perutí – tratí). Naproti tomu lze v knize najít i zdařilé provokativní a tragikomické obrazy, třeba když lyrický mluvčí tematizuje pěstování zeleniny v rozkopaném hrobě. Podobných překvapení je však pomálu. Ani množství přírodních motivů („A spodní vody / prohnuly trupy / protekly hrtany“, bez názvu, s. 20, nebo „z jizeb urny / z lidí popele / jizvami našimi zasypte led / ba napište / že světem projdem naposled“, bez názvu, s. 35) formálně ani jinak nenarušuje jednotvárný tok četby. 

Šímova sbírka do české poezie nic nového nepřináší. Baladické texty, většinou poněkud odosobněné, čerpají z lidové tvorby a motiviky rodné krajiny. Přesto je zřejmé, že Rostislav Šíma básnicky „pracovat“ umí: „Tisíckrát jinak jsi / prosvětlená / setmělá / potrhaná / proplakaná / pokaždé onaká // Tebe jedinkrát odprosím“ (bez názvu, s. 42). Jen je škoda, že podobně laděné texty nezaujímají ve sbírce většinu. Můžeme se ptát, jestli nevýraznost a nevyváženost sbírky způsobil autorský výběr, nebo nedotažená redakční práce. Sbírka je přitom útlounká a grafický doprovod v podobě ilustrací Petra Drápely se ke vší té hlíně, kamenům a kostem hodí. I ona střídmost Šímova výrazu dokáže svým způsobem uhranout, od hlubšího prožitku ji však dělí absence širšího portfolia témat a motivů. Hrobařův syn tak vposledku nerezonuje, ale pouze prošumí.