Do české literární kultury vstoupil Pavel Zajíc (nar. 1988) jako laureát Literární soutěže Františka Halase. V rámci tohoto úspěchu mu vyšla i debutová sbírka Ona místa (Šimon Ryšavý, 2013), v níž začal rozvíjet poetiku úsečnosti, básnických zkratek, výrazné obraznosti – a té se drží dodnes. Zároveň je třeba zmínit, že Pavel Zajíc není jen básníkem, aktivně se také podílí na literárním provozu. Byl redaktorem nakladatelství a revue Weles, je autorem literárního podcastu Korektní poezie, kterým zásobuje posluchače dosti nepravidelně, a současně je zastoupený i v hostovských antologiích Nejlepší české básně, konkrétně za roky 2015 a 2019. Jeho druhá básnická sbírka Peníze (Větrné mlýny, 2018) navázala tam, kde skončila sbírka předchozí. Styl zůstal stejný, jen se vytratila krajina jižních Čech a nahradil ji korporátní svět, tematika peněz, byrokracie a zakotvení člověka ve světě, který kolikrát ani nestíhá sledovat. Zajíc vždy dokázal své básnické subjekty dostat do chaotické a nejisté polohy. Nyní to samé dělá i čtenářům. Vyšla mu totiž nová „sbírka“ s názvem Vážný román (Host, 2023).

Rezolutnost hlasu

Už pouhý začátek četby básnické sbírky, v jejímž názvu stojí slovo „román“, působí rozporuplně. Při četbě však brzy začneme chápat, že škatulky zde nehrají roli. V knize se míchají literární druhy, formy promluv, nalezneme zde texty evokující píseň, návod, úryvek ze zpěvníku, bibliografický údaj (rozhovoru s Pavlem Zajícem v obtýdeníku Tvar), radu nebo zápis ze schůze. A je ve výsledku jedno, jestli je text místy lyrický, epický, případně lyricko-epický. Stmelujícím prvkem je lyrický mluvčí. Ten vše drží pod kontrolou, působí rezolutně, absolutně a sebejistě. „A teď jednu o dívce kráčející pod okny rozjetého expresu“ (Kojenecká novela, s. 12) nebo „Pozor, prosím nevtírat do očí, hrozí zde slepota, která ústí v nenávist k cizím řasám“ (Ostravěnka, s. 15). Už v předchozí sbírce nabýval subjekt podobných rozměrů a nutno říct, že i ve Vážném románu působí někdy až arogantně a pro čtenáře nepříjemně. 

Je to ale jen hra. Subjekt úmyslně chce, aby bylo zřejmé, že má vše ve svých rukou, a čtenáři nezbývá než přijmout pravidla hry. Nutno poznamenat, že lyrický mluvčí několikrát působí i nedůvěryhodně. „To se ale klidně mohlo stát v jiném životě. V tom, kde zvířátka nehrají tak významnou roli. Tam, kde vládne humor a vtip“ (Zastavení ve spektakulární době, s. 37). Pokud z textů prorůstá určitá satira namířená proti chaotické společnosti a nejisté době, je velmi zajímavé, že lyrický subjekt na sebe bere podobné charakterové vlastnosti. Působí jistě, dělá ramena, ale v jádru je také chaotický a nejistý. Od toho se odvíjí každé psané slovo, každá báseň, miniatura, každičký záznam. Čtenář je pak lehce zmatený, a když se dokáže něčeho zachytit, lyrický subjekt mu to vzápětí vytrhne z rukou s arogancí sobě vlastní. „Tato veselá historka zastihla poutníka v hostinci U Poutníka. To je náhodička, vyděsil se čtenář a začal rozvíjet mystickou otázku svého bytí, toto zapisoval na papír. Vznikl básník“ (Nicméně, s. 21).

Sbírka jako metatext

Pokud lze najít možné označení, které by sbírku charakterizovalo nejlépe, byl by to metatext. Jednotlivými básněmi/miniaturami prochází mnoho subjektů evokujících významné české básníky, například Jakuba Demla, Vítězslava Hálka, Vítězslava Nezvala a pochopitelně i Pavla Zajíce. „Pánové se rozezpívají na baladě o znovuzrození básníka Pavla Zajíce, lebedí si v repeticích, utíkají v posledním taktu. Nic, co by si autor nedokázal představit“ (Sjednocená, s. 49). Nacházíme také citace známých písní (například Atlantidy od Mekyho Žbirky), dále predikované náhledy na sbírku z různých periodik, kdy nejvýstižnější je řečnická otázka přisuzovaná deníku Právo. „Je to vše jen návod k tomu, jak nepsat sbírku básní?“ (Vážný román, s. 7). Témata, která jsou mnohdy úsečná jako texty samotné, jsou pevně zakotvena v dobových aktualitách. Subjekt se zaobírá statusem umělce nebo enviromentální poezií, jenž slouží pouze ke zviditelnění. Jak už ale bylo naznačeno, ve Vážném románu nejde o témata, ale o formu. O to, čemu lyrický mluvčí povolí stát se součástí textu. Jedním z aspektů, kterého se pak může chytat čtenář, je samotný jazyk. Místy odborný, občas popisný, ale také poetický: „(…) v kabelech panuje adventní nálada“ (Vzdálená, s. 34). Jazyk je zároveň často tak objemný, že ztrácí význam. Přesycenost slov vyvolává nejistotu a vyprázdněnost. „V kraji je rovněž dobře. Děti si chodí do okýnek pro mikrotonální struktury a pouštějí je po rybníku. Už jen zřídkakdy se vytvoří pravoúhlé víry, ale rádi je pozorujeme“ (Ach můj Hálku!, s. 30).

Nyní již máte dostatek informací. Nebo ne?

Vážný román Pavla Zajíce pochopitelně není román. Je to kniha, kterou nelze jednoznačně charakterizovat. Jedná se o postmoderně koncipované dílo, které vědomě míchá vše, co mu přijde pod ruku. Kredit patří básníkovi zejména za to, že je jeho soubor textů ucelený a domnělá sebejistota lyrického mluvčího impozantně určuje ráz sbírky. Na druhou stranu, přes veškerou vyprázdněnost slov, chaotičnost vyprávění, přeskakování dějů a obrazů, míchání žánrů, přes veškerý experiment, který se svým způsobem vydařil, mě neustále napadala jedna a ta samá myšlenka. Proč to mám číst? Je to snad hra? Vedlejší účinek knihy, jejíž poetika má až moc ingrediencí?

Ocenit je třeba grafický doprovod Tadeáše Poláka. Jeho naivní dětské kresby vytváří pozoruhodný kontrast k „dospěláckým“ textům o něčem a současně o ničem. Po každém přečtení zůstává nejistý otazník, což do jisté míry může být brilantním záměrem, ale současně i neuvědoměním si faktu, proč vůbec píšeme poezii. Pokud však přijmeme, že žádné hranice neexistují, nabývá sbírka svého smyslu. „Nyní již máte dostatek informací, abyste mohli vydedukovat, jak to bylo doopravdy“ (Záhada bilaterální dohody, s. 26). Nebo ne?