Natálie Schejbalová (nar. 1999) má široký umělecký záběr. Věnuje se televizní scenáristice, jako textařka spolupracuje s písničkářem Thomem Artwayem a nezapomíná ani na vlastní hudební tvorbu, neboť pod pseudonymem Tali již vydala EP Nelásky (2021) a letos i ucelenou desku Kvalitní umění (2024). Je také zástupkyní a organizátorkou české slam poetry, v roce 2024 dokonce vyhrála soutěž Femislam. Zároveň ji můžete znát i jako influencerku: na Instragramu pod jménem tady_tali zveřejňuje vtipná videa, častokrát vystavěná na slovních hříčkách. Mimo to se věnuje i poezii, ovšem slovních her je v ní skutečně pomálu. Její básně se mnohem více vyznačují hořkou ironií, dramatickými osudy a úděly básnických subjektů a zejména originálně vystavěnými pointami, které kolikrát připomenou třeba tvorbu Kamila Boušky. Debutová sbírka Nepřeháním (Bílý Vigvam, 2024) má skutečně co nabídnout.

Nekompromisnost a rezolutnost

Nepřeháním obsahuje pět oddílů, z nichž každý začíná lyricko-epickým textem, který do větší míry uvozuje tematiku následujících básní v tradičnější grafické podobě. Úvodní skladby mají svou vnitřní gradaci, současně pracují s groteskností a absurditou: „Matka mne porodila do koše na prádlo. Dobře si ten den pamatuji. Natahovala jsem se po ní a plakala. Čekala jsem, až se jí zželí novorozence. Spoléhala jsem na oxytocin a prolaktin. Trvalo to asi třicet minut. Přemýšlela o potratu, ale už bylo pozdě…“ (Vítejte v Pekle, s. 54). Pro veškeré básně ve sbírce je signifikantní určitá sebejistota lyrické mluvčí, její nekompromisnost a rezolutnost. Na vše hledí s ironickým odstupem, ať už se jedná o promluvy s bohem, otcovy nevhodné sexuální poznámky, matčinu fascinaci hubnutím, nebo partnerské peripetie. „Pak začal rozbíjet věci / poprvé v životě jsem pocítila intenzivní touhu s ním spát / ale nešlo to / jsem věrná všem svým milencům“ (Když přišel na to že ho podvádím, s. 50). Čtenář může lehce nabýt dojmu, že čte o silné emancipované ženě, která pohrdá světem, ale tak tomu není. Vše má přece svůj vývoj. V básních nalezneme i mnoho problematických sociálních situací, které člověka nepříjemně formují. „Až když mi položí ruku na stehno / začnu se chytat / nekladu odpor / doma mi vštípili / dobré vychování“ (Dobré vychování, s. 40). Vyvstává pak otázka, do jaké míry je postoj lyrické mluvčí pózou v podobě ironie a sarkasmu a do jaké sebevědomým postojem vůči nepřátelskému světu. Nebo se jedná o postoj, kdy je člověk natolik ošlehán životem, že už ho nic nepřekvapí a nechává se pouze otráveně unášet proudem? Ve výsledku jsou asi všechny varianty správné a postupně se proměňují. „Pohrdejte mnou když vám to zlepší den / jsem mužská postava z románu Milana Kundery / něco slíbí / pak nepřijde“ (Když přišel na to že ho podvádím, s. 50).

Nové významy

Sebejistota výrazu může upomenout na tvorbu Alžběty Stančákové, Schejbalová nicméně tolik nepracuje s obrazem. Mnohem více se zaměřuje na samotnou strukturu textu. Výrazná část básní graduje v provokativní pointu, která spolu s hovorovou povahou verše místy opět připomíná Boušku. „Všechny se tváří že jsou lepší / a to pečivo to je kupované? / ano měla jsem včera večer pět orgasmů / a tak jsem nestihla / snad chápete…“ (Maminky, s. 51). V podstatě celá debutová sbírka Natálie Schejbalové se točí kolem tematizace údělu ženy. Výrazně tomu přispívá již zmíněná rezolutnost i obrněná citlivost lyrické mluvčí. Společnost, kterou všichni tvoříme, klade nároky na roli žen, konkrétně matek, dcer, partnerek. O to více je zajímavé, že básnířka s těmito ustálenými společenskými obrazy pracuje, přijímá je a hledá nové významy. „Dobrou noc jsem random holka z reklamy na tampóny / s každým dalším nanesením rtěnky / je těžší se usmát / dobrou noc jsem předstíraný orgasmus tvé mámy / dobrou noc jsem jen krátký vlhký sen / svého / učitele angličtiny“ (Dobrou noc, s. 42). Básnický subjekt tak průběžně pracuje s rodinnými vztahy, milostnými poměry, domněnkami, předsudky a vše se snaží nasvítit vlastním reflektorem. Ovšem přes veškerý silácký postoj a sarkastickou pózu umí lyrická mluvčí být i výsostně citlivá: „Cestou domů mi boty čvachtají slzami / život je smutný film / nejde to zastavit“ (Mezi námi je konec, s. 26). To je možná na celé sbírce nejzajímavější: i když můžeme k různým situacím přistupovat s odhodlaným výrazem, neznamená to, že se vyhneme jizvám. Co je tvrdé, může být i křehké. 

Vzestup

Mladá česká poezie je na vzestupu. Nakladatelství Bílý Vigvam, Adolescent, Větrné mlýny (v edici Mlat) již dlouhodoběji vytvářejí příležitosti pro začínající básníky a básnířky, citlivá a účelná redaktorská práce přináší své ovoce. Natálie Schejbalová je dalším novým a výrazným hlasem mladé poezie. Nijak se nevyrovnává s literárním kolbištěm, neohlíží se na dílo jiných a tvoří vlastní poetiku. Snaží se pobuřovat, ale jen a pouze v rámci svého fikčního lyrického světa. Nepřichází sice s ničím novým, ale přesto dokáže překvapit. Někdy možná na efekt hraje víc, než by bylo rozumné: „Prý nejsem nic než jenom stará / opuštěná / píča“ (Vetřelec, s. 17), místy se ocitá v zajetí formy a struktury, než aby se soustředila na obsahovou složku. Daří se jí ale vyvarovat se nahodilosti: vše má své místo, vše ladí, za což je třeba pochválit i redaktory v Bílém Vigvamu.

Sbírka Nepřeháním pochopitelně ve spoustě ohledech přehání: v tematizaci ženských osudů, absurdnosti příběhů, provokativních pointách nebo sarkastickém postoji ke každé krizové situaci. Přesto je to právě postoj, který lyrickému subjektu dodává nejen vážnost, ale v podstatě i lidskost. Autorka navíc ví, co dělat, aby její báseň „dobře zněla“: „I popis mé smrti by zněl výrazně elegantněji, kdybych ho napsala francouzsky. V češtině je to ubohé a banální“ (Vítejte v Pekle, s. 54). Ne ovšem popis z pera Natálie Schejbalové.