Tereza Lehečka (nar. 1990) je česká básnířka, která se současně věnuje sociální práci a psychoanalytické terapii. Debutovala ještě pod jménem Tereza Klenorová sbírkou První ranní vlnobití (Amaprint-Kerndl, 2015) díky vítězství v literární soutěži Nezvalova Třebíč. Do širšího povědomí se však dostala až druhou sbírkou Píšu nesouvislé básně o diagnóze F.60.3 (Nakladatelství Petr Štengl, 2018). Ve sbírce Sex v mezinárodním kontextu (tamtéž, 2022) rozpracovává témata, na něž jsme u ní již zvyklí, tedy rodinné a milostné vztahy a zejména téma osobní identity. V předchozí knize se lyrická mluvčí vyrovnávala s psychiatrickou diagnózou, na což básnířka nyní volně navazuje, prim však hraje snaha subjektu začlenit se do okolí a neztratit sama sebe ani v rodině, ani v manželství.

Sbírka obsahuje 66 textů, které bychom mohli charakterizovat jako básnické záznamy, vzpomínky, zápisky. První polovina básní má slovní názvy, druhá je označena římskými číslicemi, což jen podkresluje textovou provázanost. V podstatě by se celá kniha dala označit za menší, volně propojený cyklus. Opakují se motivy (sex, potrat) i subjekty (táta, kmotra Sylva), někdy však s takovou pravidelností, že se čtenáři básně slévají v jeden celek. Pojítkem je lyrická mluvčí, která svazuje více či méně prozaizované texty svým pohledem zvnějšku (popis okolí) i zevnitř (pocity). Texty bychom tedy mohli charakterizovat jako reflexivní lyriku, v níž se objevuje vztahová tematika. Nejde však jen o vztah k někomu, ale i k sobě samému.

Poezie Terezy Lehečky však v tomto ohledu sotva přináší něco nového. Největší prostor získává zobrazení rodiny, ať už problematický vztah s otcem: „Táta. To slovo jsem zametla pod rohožku našeho bytu. V posledních letech jeho obličej ztvrdnul a zčervenal“ (Když nezavolá v narozeninový den, s. 37), nebo melancholické návštěvy kmotry v léčebně: „Myslíš si, že mám ve vlasech ptáčky a on je to jen nový melír. Přirovnáváš mě k indiánským ženám, společně se smějeme“ (Je to sen, jít v neděli do LDN, s. 20). Jedním z nejvýraznějších témat je také čerstvé manželství a vše, co k němu patří (touhy po dítěti, pochyby o vztahu…). Přesto je samotný manželský vztah (zvlášť oproti jiným) zobrazován relativně idylicky. „Skotačíš jako kamzík o kus přede mnou. Sbírám listí nabarvené namodro, schovávám si ho do kapsy tvé černé bundy. Dorostla jsem do ní. Neotáčej se. Neotáčím se, až nahoře“ (Silvestr: Říkáš mám tě rád a jsi fakt upřímný, s. 15). Škoda jen, že polarita vztahu k otci a manželovi není výraznější. I vzhledem k tomu, že některé texty reflektují vliv absence otcovské náklonnosti na sexuální život lyrické mluvčí.

Nové sbírce Terezy Lehečky sluší upřímnost a otevřenost. V básních se nic nelakuje na růžovo a lyrická mluvčí se čtenáři i přes vnitřní nejistotu jeví zcela sebejistě. Setkáváme se s prozaizovanými verši, které ovšem rozhodně nezapřou lyrično: „V tramvaji svítí zlaté prsteny opuštěných mužů“ (Hezké je pěkné, s. 5). Přestože jsou častým tématem posmutnělé rodinné kratochvíle, autorka nepopisuje žádné bolestínství. Emoce nechává lyrická mluvčí pevně svázané a spíše je nechává „ležet na talíři“, nad nímž se odehraje pouhé posmutnění, uvědomění si, že takto to prostě je. „Tati, možná jsi chtěl, aby tenhle den vypadal jinak. Tati, možná sis přál abych byla někde jinde s někým jiným“ (Tati, možná jsi chtěl, aby tenhle den vypadal jinak, s. 17); „Na nedopsaných dopisech uschnul modrý inkoust. Rodinné archivy jsou neuspořádané, nestihla dopsat závěť, nikdy se nevdala“ (Pak utíkala do světa fantazií, s. 19). Lyrická mluvčí ovšem nereflektuje pouze svou rodinu. Nahlíží i na sebe, na své minulé chyby, na situace, které jí ublížily či ji posílily. „Kdysi jsem mívala alergii na sperma. To je tak, když spíte s idiotem, pálí vás pak vagína“ (Ty idiot nejsi, s. 25). Koneckonců motiv sexu se začíná objevovat postupně a časem přebírá otěže. „První sex s ním je výzva. Nikdo se mě neptal, jestli už mi bylo patnáct“ (XVI., s. 57). Lyrická mluvčí zobrazuje i svůj proměnlivý postoj k sexu – vnímá jej jako možnost spojení, cestu k uspokojení, osobní zátěž. Vše pak vrcholí touhou po dítěti a nepovedeným těhotenstvím. „Je to nepopsatelný pocit, když ti smrt projde tělem“ (XXIV., s. 65).

Tereza Lehečka ve své nejnovější sbírce volně navazuje na předchozí tvorbu. Drží se zavedené poetiky, přičemž se snaží rozšiřovat básnické portfolio témat. Do textů vstupuje dobový kontext (nadávání na politiku, epidemie nemoci covid-19), to jsou však pouhé záchvěvy. V centru dění stojí lyrická mluvčí a její rodinné podloží. Jednotlivé subjekty jsou básnicky charakterizovány, popsány a mnohdy je i zaznamenán jejich vývoj. Básně na sebe volně navazují, a ačkoli nejsou datovány, působí jejich uspořádání chronologicky. Referují o silných tématech, od problematického vztahu s otcem přes osobní nejistoty a touhy až po neúspěšné těhotenství. Někdy je však odevzdanost lyrické mluvčí příliš odosobněná a její otevřenost až moc chladná. Přesto se jedná o působivou sbírku, jež čtenáři poezie pomůže nahlédnout do bolavé duše, která to stále ještě nevzdala.