Martin Poch (nar. 1984) před čtyřmi lety dokončil básnickou tetralogii. Ta začala debutem Běhařovská lhářka (Concordia, 2009), pokračovala sbírkou nominovanou na Cenu Jiřího Ortena Jindřich Jerusalem (dybbuk, 2013) a ke konci sérii dovedly tituly Cesta k lidem (dybbuk, 2015) a Městys (dybbuk, 2017). V tetralogii autor vytvořil básnický svět, do něhož otiskl rozpory vnitřního světa s tím vnějším. Čtenáři mohli sledovat, jak se o sebe tyto dva prostory třou. Poch zkonstruoval labyrinty a dynamické děje, z nichž vyplývalo, že nic nemusí mít hranice. Většinu své specifické poetiky si Poch uchoval i pro novou sbírku Poltergeist (Odeon, 2021), kde si čtenář nemůže být jistý vůbec ničím.

Neforemná sbírka
Hned na začátku je náročné jasně definovat, jakou sbírku to vlastně držíme v ruce: je neforemná jako „poltergeist“. Na výraznou metaforiku, silné obrazy a ironizování jsme u autora zvyklí, v nové sbírce ale najednou stojíme uprostřed místnosti, vše kolem potemní, sledujeme záblesky rozpadajícího se světa, občas zhmotněného do jediného pokoje: „V noci dům ožívá. Nejdřív se spustí pavouci, pak z potrubí vylezou varhany.“ (Výměna stráží, s. 16) Vzhledem k názvu pak není překvapením, že autor do své poezie, která je místy prozaizovaná, přimíchává prvky hororu, případně sci-fi. Ve sbírce nacházíme také texty reflexivní, apelativní i satirické. Veškeré básně však mají jedno společné – vždy se hraje na efekt. A není to myšleno pejorativně: básník používá výrazná gesta, aby upoutal čtenářovu pozornost a nenechal jej na pochybách, že se před ním odehrává zápas mezi dvěma silami: přírodou a lidskou společností, realitou a nadpřirozenem. Texty se pozvolna přelévají jeden do druhého, netvoří však jednoznačně ucelený příběh, spíše se jedná o koláž plnou bizarností, expresivity, současně i humoru, v němž se opakují motivy i subjekty. Mají podobu graficky uspořádaných básní, jindy zase krátkého lyrického příběhu, zápisku z deníku nebo dobře míněné rady. „Tma je milosrdná jen natolik, aby můry vyhledaly novou potravu“ (V záchvatu upřímnosti, s. 32).

Nic nemá konec
Sbírka je rozdělena do čtyř oddílů: Vousaté dítě, Manželé navěky, Společné stáří, Nadpřirozená smrt. Poch postupně tematizuje dětství, manželství a s ním spojený sociální systém, stárnutí a smrt. Čtenáře současně neustále napadá, že se všechno točí v kruhu, že nic nemá konec, ani apokalypsa, ani bolest a koneckonců ani strach. Dům s poltergeistem je totiž místo, kde se může stát všechno. Je to svět, v němž existují tisíce dalších světů, kde se prolínají časové roviny a kde všechno leží jako na talíři. „Chodník posypaný popelem neklouže, jenom se propadá do hlubších pater. Jako děti ve vodním světě.“ (Stárnutí populace, s. 51) Subjekt „ducha“ je navíc nastíněn různorodě. Na začátku jsme svědky konstrukce poltergeista, vidíme, jak se tvoří nadpřirozená síla, která se pak zhmotňuje v zrcadlech, usedá do rámů obrazů, převrací realitu a buduje napětí. Občas má čtenář pocit, že vidí přízraky minulosti, obrazy sociálního života, aby po chvíli sledoval rozpadající se dům, případně přírodu, která se mísí s přetechnizovaným vyprázdněným světem v děsuplném pokušení. „Rozestlané zdi. / Slzy skelné vaty. / Rozmražená lednice. / A pod postelí – běsi.“ (Poltergeist, s. 58)

Jiná apokalypsa
Pokud v současné české poezii existuje trend, o kterém se píše i kriticky, je to příklon k enviromentálním tématům. Motivy znavené země, obrazy přírodních katastrof s pomyslným prstem ukázaným k lidstvu coby viníkovi můžeme sledovat mimo jiné u Radka Štěpánka, Jana Škroba, Jonáše Zbořila, Olgy Stehlíkové či Michaely Horynové. U Martina Pocha toto téma také rezonuje, jenom v poněkud odlišném klíči. Autor totiž nepoužívá obraz apokalypsy jako gesto zmaru, ale demonstruje na něm svět natolik propletený a magický, až není pomalu poznat, co ještě přírodě zůstalo. Zejména z toho důvodu, že do velké míry tematizovaný svět mezi životem a smrtí nepotřebuje nic ke své konstrukci, je prostě vším sám o sobě. Je to paleta dějů, obrazů a zkazek, co provokují. „Les sebevrahů je plný zadržené rozkoše.“ (Země vycházejícího slunce, s. 21) Básník stvořil kontrolovaný chaos, v jehož středu nestojí jen svět, reprezentovaný polorozpadlým domem, ale také člověk, který se rodí, stárne a umírá. „Tělo je pěna a duše blána v srdci věcí. Vlna se valí přes mrtvoly na nudapláži a odívá je.“ (Smrt na jazyku, s. 65)

Poltergeist je puzzle, které vysypeme na podlahu a musíme se soustředit, abychom ho roztřídili a následně složili. Dokáže se nám však odvděčit zážitkem pro poezii netypickým. Hranice mezi životem a smrtí totiž nikdy nebyla tak intenzivně obrazná a sugestivní. Autor využil koncept ze svých minulých sbírek a implementoval velký svět do malého. Díky tomu dokázal básnicky vyjádřit kouzelnou znepokojivost okolního.

Edice poezie začala v Odeonu před dvěma lety a za tuto krátkou dobu už nakladatelství vydalo sedm svazků. Poltergeist Martina Pocha patří k tomu nejsilnějšímu.