Organizátoři Ceny Jiřího Ortena letos podruhé zveřejnili longlist, na němž se nacházejí i tituly, které se sice nevměstnaly mezi nominovanou trojici, ale porota je považuje za kvalitní i tak. Tentokrát se na rozšířeném seznamu objevila relativně nenápadná knížka. Už její obálka působí jednoduše, k přečtení jména autorky i názvu je třeba výrazněji zaostřit. Text na obálce je splývavě vyražen, barevného rozlišení se dočkalo pouze označení nakladatelství. Jedná se o básnickou sbírku Hořím v kameni (Větrné mlýny, 2023) od Marie Jehličkové (nar. 1994). Ta má za sebou titulů již několik: hned po debutu Ve sklenici od vína ještě kouří doutník… (Občanské sdružení H_aluze, 2016) vydávala sbírky pravidelně každý rok, konkrétně Má noc náš den (Pulchra, 2017), Nejtvrdší co radost nesla… (Dybbuk, 2018) a Mříže z masa (Ears & Wind Records, 2019). Následovalo malé odmlčení, které bylo prolomeno v loňském roce. O autorce můžeme říci, že je nenápadná stejně jako grafická podoba sbírky. Krom toho, že vystudovala základní školu a pobírá invalidní důchod z důvodu psychiatrické diagnózy, se o ní mnoho nedozvíme. Jisté ale je, že zůstává věrná nastolené poetice. Literatura jako dobrodružství, zmiňuje Karel Škrabal v komentáři při zdůvodnění umístění knihy na longlist. A má naprostou pravdu.

Křížová cesta mezi ňadry

Už pro předchozí sbírky Marie Jehličkové jsou typické obrazy vnitřního světa (a výrazná obraznost celkově), litanický charakter básní a pečlivá práce s jazykem v kontextu užívání neologismů a archaismů. Ani v Hořím v kameni autorka nezapomíná na vybroušenou poetiku. Stále se snaží ohmatávat hranice života a své texty tak místy zaobaluje do existenciálního hávu: „Tma se nerodí / nože neprobouzí v krvi / sval Boha nehmoždím / Ze zvyku nechávám otevřené dveře přízrakům / jimž cizí jsem / Bludný den / plný mlhy a sladkých třtin.“ (s. 71) Tento aspekt mimo jiné vede k častému využívání biblických témat i motivů. Adorující náboženské verše by ale čtenář čekat neměl. Dalším výrazným tématem je totiž sexualita a právě tu Jehličková opakovaně staví do kontrastu s křesťanskými aluzemi a obrazy: „Křížová cesta / mezi ňadry // Snědá a zrosená // potem či slzama / Marie Panny.“ (s. 46) Nebo: „Ještě je cítit vítr ve skalách / Ještě pableskuje prach // a ze zahrad / svítí na útěk // pohlavní / pršící / červánek // Evy.“ (s. 45) Je třeba ocenit autorčin um jednotlivé roviny básní skvěle vyvažovat. Ať už se jedná o vytváření vazeb mezi biblickým výjevem a erotičnem, případně existenciálním záchvěvem, prožíváním nemoci, nebo zobrazením lidského neporozumění, básně nikdy nesklouzávají k bolestínství, povrchnosti či patetičnosti. Je to dáno zejména nápaditou prací s asociativností, což podtrhuje dojem čtenářského dobrodružství: „Dva roky po cestě sbírám strupy komet / pod nohama matek / Zašlapávám lilie a hady / Ve chlévě mlha / Ničím jiným se týdny neživím / kořalku si ředím kořalkou.“ (s. 31)

Vystoupit na povrch

Básně Jehličkové mají rozličnou délku, jsou zásadně bez názvu a občas připomínají surrealistické výjevy. Vážou na sebe jeden význam za druhým, jednotlivé verše se asociativně propojují. I přes složitost místy nejednoznačných obrazů jsou však texty nejsilnější, když čerpají z autenticity, tedy v místech, kde nabývají osobnějšího charakteru – kdy lyrická mluvčí vystupuje na povrch: „Život nás vyslovil příliš hlasitě / Ty doma / Já v domě / Bez sebe.“ (s. 87) Básně si uchovávají tajemnost, ale současně v nich je cítit osobní prožitek a emoce. A to i v momentech, kdy lyrickou mluvčí sužuje nemoc: „To podzim chtěl / ocelového hada na mém krku / škrtit / zas polykám hlen / jak beznaděj / snad nepřivyknu / nikotin se lepí na tmu / týden nepiju.“ (s. 21) Skrze osobní rovinu veršů prorůstají i motivy, které jsou pro sbírku příznačné: „Vyprávím ranním ptákům / o tvých jizvách na zápěstí / a smutný stromy přikyvujou / šeptám na kameny žízeň / ještě.“ (s. 84) Kámen je zde sám o sobě leitmotivem. V básních ho čtenáři objeví v mnoha variacích: hořím v kameni, kámen jako prach, tekutý kámen, hudba kamenů – kámen jako něco věčného, ale současně proměnlivého. 

Hořím v kameni je sbírka, jež může působit nenápadně, ale její vnitřní bohatost je úměrná té, kterou v sobě uchovává lyrická mluvčí. Čtenář si může hrát se slovy, může si spojovat významy. Tím se z básní stává nejenom dobrodružství, ale i dětské hřiště, na něž se každý z nás občas rád vrátí, aby svět okolo na chvíli nebyl. Témata básní sice nejsou vždy veselá, ale jazyk, kterými jsou předávána, je natolik uvolněný a hravý, že z četby žádné neblahé pocity nevyrůstají. Koneckonců, v knize se pracuje i s tragikomickými výjevy: „U domu za zavřenými okny / slyšet je / hovor o nás třech / neznámých / slova jsou hřebíky / zajídají se máslem a medem / aby nedřela na patře.“ (s. 60) Verše Jehličkové jsou živelné, tepající a současně mnohovýznamové. To je ta nejlepší kombinace. A byť sbírce můžeme vytknout zbytečnou rozvleklost, nadbytečné členění a i občasné opakování témat, čtenář se nudit nebude. I to je důkaz, že obrazotvornost má nevyčerpatelnou moc. „Hvězdy jsou hlavičky zápalek / tady na periferii nebe světla měst.“ (s. 74) Marie Jehličková je zdatná malířka, které by měl zůstat štětec v ruce. A je dobře, že se díky zmiňovanému longlistu dostalo její poezii více pozornosti. Zaslouží si to.