Igor Malijevský (nar. 1970) je český básník, prozaik, publicista a fotograf. Fotografie vystavuje v České republice i v zahraničí. Vydal knihy krátkých próz Družba (Protis, 2005), Měsíc nad řekou Tejo (Argo, 2014) a román Otevřený prostor (Argo, 2019). Dále je autorem básnických sbírek Bělomorka (Protis, 2003), Druhý den po konci světa (Paper Jam, 2013) a Zimní království (tamtéž, 2016). Aktuálně mu vyšla nová básnická sbírka Poprvé v nějakém baru. Malijevský ve své poezii staví do popředí intimitu a snahu o zachycení okamžiku; tématem nejnovějších básní se mu stala konfrontace ženy a nelítostného času.

Sbírka obsahuje 34 básní a jednu závěrečnou básnickou skladbu. Texty jsou povětšinou krátké, úsečné a náznakové. Přestože jsou tvořeny obrazy převážně civilního charakteru, nabírají občas i groteskní ráz. Jedná se však převážně o reflexivní lyriku, o zachycování okamžiků a situací, jimiž souvisle i nesouvisle prorůstá příběh stárnoucí ženy. Sledujeme mladou dívenku s andělským vzezřením. „V jejích očích / ohnivé napětí z daleké cesty / a radost a strach a tíseň / a vůle nepoddat se / a nespadnout / a neplakat / a žít“ (Teprve tříletá, s. 6). Postupem se však dostaneme k první souloži, první návštěvě baru, která vede k dalším barům. „Vlny smutku a radosti / ji kolébají v náručí / jako malého námořníka / na vysokém stěžni“ (Cesta vlakem tam a zpátky, s. 20). Celou knihou tak prochází tematika času, konkrétně času, který se neúprosně do ženy propisuje – nejen toho aktuálně plynoucího, ale i minulého a zejména budoucího; toho, co ženu teprve čeká. Čtenáře Malijevského nejnovější sbírky může napadnout, že je jeho kniha zkrátka trochu o lásce, trochu o sebelásce, ale hlavně o pomíjivosti všeho. Lyrický mluvčí však dokáže na malou chvilku zachytit přítomnost okamžiku, ženu jako rozkvetlou květinu, která jednou povadne. A postupem času zjišťuje, že „nikdy neřídila / ani vlastní život“ (Stojí v prvním voze, s. 26). V subjektu ženy nenalézáme žádnou konkrétní osobnost; lyrický mluvčí mluví o každé ženě, neboť cesta od mládí ke stáří je u každého nevyhnutelná. „Z běžícího pásu / jí mává svět“ (Na běžícím pásu, s. 21).

Poprvé v jiném baru rozhodně není knížka přímočará; naopak má mnoho vrstev. Na dívčině cestě k dospělosti jako k něčemu nevyhnutelnému postupně vyplouvají na povrch rodinné vazby. Možná v rovině až v příliš obecné (nenávist k otci, pohřeb matky), nicméně pochopitelné. Lyrický mluvčí nepromlouvá o nitru, nehledá významy, pouze ukazuje obrazy, vrství okamžiky a vjemy a zbytek nechává na čtenáři. Charakter textů je ovšem i reflexivně-emotivní a občas společenskokritický (odkaz na hnutí #MeToo). Podobné ladění pak v rámci sbírky mají i aktualizace biblických témat. „Madona bez dítěte / s malou a smutnou / svatozáří / spravuje kódy / přístrojů pro lepší život“ (Sama v chlévě, s. 28). Určitá hořkosladkost je pevnou součástí ladění většiny básní a největší síly dosahuje v závěru sbírky, kdy se tematizuje stárnutí těla (To tělo už jí leze z kostí), případně osobnosti. „V tu dobu ve svém stínu / znovu poznává sebe“ (Má ráda pátou hodinu odpolední, s. 46). Sbírka vrcholí závěrečnou skladbou Stařeny, což je text obrazově silný a současně velmi poetický. Svým stylem se zbytkem sbírky neladí, avšak tematicky jí nasazuje korunu, kterou čtenář vnímá jako určitou „mlhovinu“, stopu zanechanou po dříve řečeném, repetici obrazu nevyhnutelného odcházení. „Stařeny táhnou krajem / jsou náhle všude / krajina je jimi obtěžkána / jako kletbou /jako poledním hříchem“ (Stařeny, 57).

Nová básnická sbírka Igora Malijevského není velká objemem, ale díky šíři záběru má mnoho co říct. Vznikala řadu let a souhrn silných textů podtrhuje i podoba knihy. Básně doplňují fragmenty z obrazů Jaroslava Valečky a o grafickou úpravu se postaral Adonis Schlée. Nakladatelství Paper Jam v tomto ohledu zasluhuje uznání za dobře připravenou a zpracovanou knihu, která je křehká jen do doby, než dojde k první návštěvě baru. Následují situace, vjemy a pocity, které se už nedají zastavit. Je to „okno otevřené do noci / jako do zítřka / jako do snu“ (Nejraději chodí plavat, s. 16). Malijevský dokáže i v pár verších zachytit něco, co sami často nevidíme – stárnutí. Ne stáří, stárnutí. V tom lze spatřovat kouzlo celé útlé knížky.