Ondřej Kyas (nar. 1979) je hudebník, skladatel a básník. Má za sebou účinkování ve známých alternativních kapelách, jako například Mucha či Květy, píše opery (Dýňový démon ve vegetariánské restauraci) a vydává sólová alba (Syntezátor ve dnech kdy spím, Solárium, Mezopotámie). V minulosti se zúčastnil Literární ceny Vladimíra Vokolka a publikoval v časopise Tvar. V loňském roce mu v brněnském nakladatelství Větrné mlýny vyšla debutová sbírka Démonoskopie. Jedná se o sbírku obsáhlou, jazykově pospolitou, ale tematicky až příliš velkomyslnou. Čtenář se v ní musí „poprat“ se společností, přírodou, hudbou, vírou, sexem, vztahy, časem, počasím, osudem člověka, člověkem v kontrastu s ruchem města, ženskou otázkou, strachem, životním údělem, a to stále nejsme na konci. 

Někteří básníci mívají v okamžiku vstupu na literární jeviště potřebu vymezovat se proti minulému. Hledají nové cesty, nová témata, jiné úhly pohledu, mnohdy i „plivou“ na současný svět, soudobou společnost. Patří mezi ně i Ondřej Kyas. V Démonoskopiích oněch plivanců, uchechtnutí, ironických posměšků nalezneme řadu. „Dobré jídlo, sex a smích / fotky našich blízkých, koně v polích, holky na bruslích / legálně odlovení“ (s. 20). Autorova hudební tvorba se promítá i do motivů básní: „Tremolo kytar na obzoru / nepatrný třas / věstící velkou bouři“ (s. 80). Neobjevujeme žádnou naivitu, plasticitu, umělost, patos, zkrátka nic, co občas zavítá do debutových sbírek. Komplexně můžeme sbírku označit za jakýsi lektvar, v němž se snoubí mnoho chutí. Svíravou pachuť existenciální úzkosti zjemňují jazykové hry a uvolňující asociace, sledy obrazů, potom nastupuje zase hořký sarkasmus, sebeironie během sond do životních osudů známých i neznámých subjektů… Jaký je ale výsledný dojem? Trochu nemastný neslaný. 

Poezie Ondřeje Kyase se nedrží šablon. Texty nemají jasné hranice, občas se jedná o obrazový záznam, jindy o prozaizovaný text z pohledu třetí osoby. Už v tom ovšem tkví určitá neucelenost. Pokud bychom hledali společné prvky, našli bychom zejména nabalující se témata a pravidelně se vyskytující ironický a sarkastický tón, namířený vůči společnosti či současnému světu. „Z mostu nás pozoroval Mozart, ale byl to jen billboard / ‚realita nás trolí‘ řekla žena s mohutnými vlasy“ (s. 17). Určitá kritika pak často míří i na „vděčná“ témata: sociální sítě, životní prostředí, sociální vztahy, mezilidskou komunikaci. „Princezna je krásná a proto ji máme rádi / to jí nestačí?“ (s. 96). Lyrický mluvčí není příliš osobní, spíše na svět pohlíží, hodnotí jej, popisuje. Proto básně občas připomínají krátkodobou sondu do lidských životů, záznam výseku lidského života, zachycení momentu. Hloubku v nich však nalezneme spíše příležitostně. Lyrický subjekt ji umí přinést, dokáže ve svém sdělení zachytit lidské nepochopení, snahu o sounáležitost, generační ambivalentnost, ale vzhledem k rozsahu sbírky se tento potěšující efekt objevuje spíše vzácně: „Když jeho dcera není doma, lehá si / do její postele – myslí si / že jí tak lépe porozumí“ (s. 71). 

Jednotný jazyk dokáže udržet ucelenost textů, bez ohledu na oddíly a rozličná témata. Básně jsou místy opatřené rýmy, případně jsou zakončeny pointou. „Podél hladkých ploch se slunce spouští / tady se dopouštějí vraždy / je-li tvá krev dostatečně studená / dokouříš v předsálí“ (s. 62). V textech se pravidelně objevuje hra se slovy, která se někdy povede (např. „proklikat se ke klice“ na str. 28) a někdy zase vůbec ne (například když lyrický mluvčí drmolí věty, které mají evokovat opilost, ale působí spíše směšně; případně slovní spojení „pes pesimista“ na str. 110). Tato nekonzistentnost vede k postupné ztrátě intenzivního čtenářského prožitku, k jeho rozmělnění. 

Větrné mlýny patří mezi nakladatelství, která si umějí skutečně pohrát s grafickým řešením knih. Provedení Démonoskopií je v tomto ohledu nápadité a ucelené. Sbírka sice neobsahuje žádné složité grafiky, ale strany drží barevnou linii s vínovým podkladem a jasně červeným textem, navíc předěly mezi oddíly pokrývají obrazce připomínající pečetě, jejichž nápisy odkazují jednak použitými jmény démonů (např. Forneus) ke středověkým grimoárům, jednak svou podobou k názvům počítačových souborů. Básním ale bohužel grafická výbava vykonává medvědí službu. Kolotoč témat nedokáže držet krok se stylovou vyvážeností vzhledu, čtenář tudíž po zavření sbírky jen pokrčí rameny. Kyas několikrát dokazuje, že umí napsat silný verš: „V kuchyni houstne tma / není to legrace / svý tělo přeci najdeš i poslepu“ (s. 94). Těch je ale na sto dvaceti osmi stranách pomálu. Možná si mohli redaktoři dát více práce se škrty. Chtěl-li tedy Ondřej Kyas udělat ve své literární tvorbě další krok, Démonoskopie jsou krokem nejistým.