Současná česká literatura má štěstí na zajímavé básnické debuty s rozličnými poetikami. Významný podíl na uvádění nových jmen mají mimo jiné nakladatelství Větrné mlýny (a jejich edice Mlat), Adolescent nebo Bílý Vigvam. V letošním roce s k nim přidalo také nakladatelství fra, díky němuž debutoval výraznou básnickou sbírkou Místní mladý básník Lubomír Tichý (nar. 2003). Nejedná se však o nezkušeného autora. Tichý již básně publikoval v literárních časopisech (Host, A2, Psí víno…), píše recenze na poezii i prózu a v roce 2023 byl nominován na Cenu Václava Buriana. Během studia bohemistiky na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy tedy zvládá být na literárním poli poměrně aktivní. A jeho debutová sbírka je toho přímým dokladem.

Rozjetá kočka, rozjetá felicie

Místní obsahuje čtyři oddíly a jednu samostatnou básnickou skladbu. Sbírka vyniká zejména svou uceleností. Texty jsou civilní, lyrický mluvčí je pečlivý pozorovatel, téměř každá báseň je jazykově vyzrálá. To spatřujeme i v básních, které jsou nazírány dětským pohledem: „Rudé oči bílé srsti / tu srst jsem nikdy neviděl / ale ty oči tam vždycky byly“ (Králíkárna, s. 9). Lyrický mluvčí věkově zraje. Z dítěte na vesnici se postupem čtení stane člověk dospívající, zaujetí lesem vystřídá displej mobilního telefonu. Tichý tak místy vytváří důvtipný kontrast přírody a moderního světa, který však nepůsobí nijak protikladně, naopak je chápán jako součást probíhajícího života, jako naprostá přirozenost: „Světlušky mi osvětlují displej / konverzace ztišena na osm hodin / vyzáblé borovice vrzají do rytmu ticha“ (Lesní školka, s. 37). V tom má civilnost jeho básní největší sílu. Nic se nehodnotí, nic se nekritizuje, verše nijak neburcují.

Texty jsou sledem záchvěvů, obrazů a momentů naplněných melancholií a klidem. Potulují se v nich plaché srny, které opatrně našlapují kolem lesa, zatímco čtenář jako by klidně seděl na posedu a výjev pozoroval dalekohledem. Lyrický subjekt však v básních dokáže uchovávat i tichá dramata, cosi nevysloveného, co se schovává mezi řádky, co v sobě má akt napětí a vzrušení zároveň, byť slova na první pohled působí klidným dojmem: „Zalévám květináče větší / než samotné rostliny // dalo to zabrat / pustit tě dovnitř / přes zatlučené okno“ (Uvnitř, s. 49). Nebo: „radši kroužíme kolem zaprášených kukuřic / v rohu pole / víme že neurodí / že náš nepřerostou“ (Ahoj průlezko!, s. 54). Rostliny si žijí vlastím životem, ať už rostou, nebo chřadnou. Podobné obrazy ve sbírce stavějí kulisy pro lidské bytí: příroda si tvoří své vlastní životní drama, které si člověk kolikrát ani neuvědomuje. Dětské oči lyrického subjektu nám ale pomáhají tuto kouzelnou přirozenost vidět – oči, kterými lze spatřit svět bez hranic, bez zatížení znalostmi, bez bariér. V dětství a mládí se svět mění v hřiště, nekonečné dobrodružství: „Středovou čáru pokryly záplaty / rozjetá kočka rozjeté žáby / rozjetá felicie mezi vesnicemi“ (Mezi vesnicemi, s. 17).

Stejně jako příroda okolo či prostředí vesnice, i postavy, které se ve sbírce mihnou (nejčastěji rodina lyrického mluvčího), umožňují mluvčímu existovat a vnímat prostor, ve kterém žije a který analyzuje. Tyto postavy tak mají význam spíše kultivační. V tomto ohledu texty nevykazují jen příklon k přírodní lyrice, ale mají v sobě i osobní rovinu. „Cestou k autu / jsem se opřel o pískovec / který pamatuje dost / i tak jsem to byl já / kdo se při doteku drolil víc“ (Hradiště, s. 22).

Tichá dramata

Jak je patrné, základní stavební kámen Tichého poezie představují již zmíněná tichá dramata. Některá jsou tragicky úsměvná (dětský pohled na mršiny na silnici), jiná naopak vyzrálá, uvědomující si dynamiku času, jeho plynulosti a zároveň i konečnosti. „V schodištní omítce nahmatám / rytiny dřívějších generací“ (Chodby, s. 38). Významným prvkem básní je i odstup, který si lyrický subjekt umí držet. Ať už tematizuje vzpomínku na hraní minecraftu, dramatický výjev „ze života vesničanů“, nebo objevování tajů lesa a jeho vnitřní dynamiky, básně vždy zůstávají zdrženlivé, stroze popisné a konstantně uvědomělé. Podstatná část práce s významy, slovy a obrazy tak zůstává na čtenáři. „Nikde nikdo / jen opodál cosi / odměřuje čas“ (TJ Barcelona vs FC Rozběřice, s. 65).

Stane se toho tolik

Jestli Tichého poetiku něco přesně vystihuje, tak je to básnická skladba Ahoj průlezko!. Drtivá většina textů je úsporná, ale tato skladba rozhodně ne. Přitom si uchovává specifickou vnitřní dynamiku. Koncentrují se v ní všechny charakteristické rysy, které jednotlivě nalézáme i ve zbývajících textech. Lyrický subjekt stojí na přechodu, čeká na zelenou a mezitím se odehrávají veškeré děje, jevy, záchvěvy. A stane se toho tolik! „Nestlačíme tlačítko pro chodce / protože tohle není videohra! / (…) / zelená neutekla a my taky ne / na druhé straně kráčejí muži / s příručním mikroskopem / (…) / přijela kolona silničních traktorů / (…) / úlevný úsměv / na nevrlého řidiče autobusu“ (Ahoj průlezko!, s. 54–57). Malá dramata uprostřed malých životů, které souběžně běží vedle sebe. Lyrický subjekt je bedlivý, vidí každodennost, která sice může působit unyle, při detailním pohledu ale objevíme i její vnitřní krásu.

Tichý pochopitelně nepřichází s ničím novým, jeho poezie nebourá zaběhlé pořádky, není inovátorská, na druhou stranu ale ani takovou ambici nemá. Místní je o vztahu ke svému domovu, k místům, kterými člověk prošel a stal se díky nim tím, čím je. A to je na celé sbírce to nejsilnější. Na nic si nehraje, je civilní, přirozená a veskrze básnická. Je evidentní, že současná česká poezie se může radovat z dalšího zajímavého hlasu.