Jana Orlová (nar. 1986) je česká básnířka a performerka. Věnuje se kurátorské činnosti, umělecké kritice a teorii umění. Vystupovala na mnoha mezinárodních festivalech performance a její básně byly přeloženy do mnoha jazyků. V letech 2014 a 2018 se její texty objevily ve sborníku Nejlepší české básně. Debutovala sbírkou Čichat oheň (Pavel Mervart, 2012), následovaly Újedě (Větrné mlýny, 2017) a nedávno jí vyšla sbírka Neutečeš (Větrné mlýny, 2022). Od prvních publikací se Orlová drží úsporného výrazu, užívá neotřelé obraty a snaží se provokovat tématy i obrazy. Současně ale její tvorba poněkud chladne a cyničtí, což do jisté míry postupně rozkládá pevné základy její poezie. Je to záměr?

Sbírka obsahuje čtyřicet osm textů, mezi nimiž se přesně uprostřed nachází intermezzo. Toto „mezidobí“ představuje nejdelší básnickou formu ve sbírce a můžeme tvrdit, že je i básnicky nejzdařilejší. Čtenáři poezie se při něm možná vybaví Noc s Hamletem Vladimíra Holana. Nikoliv však tématem, ale spíše formálním zpracováním. Jedná se o sled obrazů a scén, jejichž vrstvené významy čtenář objevuje až spojováním a následným rozpojováním veršů. Současně je to jediný text, který vybízí k opakované četbě, přičemž lze vždy nalézt zajímavý obrat, případně silný básnický obraz: „Schody na půdu / schody k rodičům / vzpomínky na bdění.“ (Intermezzo, s. 36) Zbývající básně jsou podstatně jednodušší, záznamové, někdy provokativní, jindy apatické. Většina z nich postrádá název a v podstatě ho ani nepotřebuje. Orlová píše krátké a úsečné básně, které mají čtyři, pět, někdy však jen dva verše. A zvlášť u těchto textů by se čtenář mohl ptát, kde jsou hranice autorčiny poezie; jestli zvolená forma básně dokáže vytvořit estetický účinek, případně je pouhou proklamací. Možná se však jedná o autorský záměr: „Načurej mi do pusy, miláčku / ať je zábava.“ (s. 16) Pokud se autorka snaží provokovat obsahem, můžeme pokládat za pravděpodobné, že k tomu bude využívat i formu. Je pravda, že časem čtenáře ani tak neprovokuje všechno to sperma, anální sex a absence sebevědomí lyrického subjektu, jako spíše fakt, že některé obrazy nejsou dokončené nebo že ty dokončené působí absurdně. „Nasedneš na smrt / je horká a létá.“ (s. 47)

Jana Orlová v knize prokazuje, že umí ovládat básnické formy i jazyk. Přesto je možná až příliš v zajetí svých témat – vztahu k partnerovi, vztahu k sobě, sexu a tělu. Vše zmíněné navíc rozehrává na poněkud temnou strunu. Její témata jsou ze své podstaty osobní a velmi citlivá, ale zpracování je povětšinou chladné. Většina básní působí hořce a cynicky: „Čekáme silný déšť / ale jsou to jen třpytky.“ (s. 17) Současně ale nacházíme i texty s komickým vyzněním: „Na skus chutnáš / jako šťáva z želatiny.“ (s. 25) Celou sbírku Neutečeš stmeluje obsahová vrstva básní. Některé z nich působí reflexivně, jiné osobně, další jsou spíše obrazné. Formálně můžeme povětšinou mluvit o jakémsi moderním epigramu ve volném verši. Některé texty nápadně připomínají slogany nebo pouhé záznamy. Téma je pak to jediné, co mají téměř všechny texty společné. A možná tato monotematičnost a současně rozsahová strohost ubírá celé sbírce na síle; snaha o provokativnost to nezachrání. Navíc můžeme objevit i určité neumětelské fráze a nelogická spojení, což kvalitu sbírky sráží ještě podstatněji. Patetické „spolu a sami“ se dokonce objevuje ve dvou variacích – „Odpočíváš / společně sám“ (s. 12) a „Sami jsme / … / sami spolu“ (s. 48). Kýžený efekt nepřinášejí ani občasné snahy o rým: „V černém bezu / umřu snadno, ladno.“ (s. 42) Přesto sbírka obsahuje několik povedených veršů, které jsou neotřelé a mají vnitřní sílu: „Sny jasné jako opuštěné hroby“ (s. 65), případně „Ponoř se / Jsi jizva v mojí hlavě“ (s. 55). Ale v součtu to jsou vzácné perly, dobře schované mezi křiklavými gesty.

Na sbírku Neutečeš bychom mohli nahlížet i v kontextu genderu. Lyrická mluvčí je místy ztracená sama v sobě, jinde se spíše vysmívá svému partnerovi. Celkově jsou tyto postoje velmi proměnlivé. Jako kdyby subjektu scházelo sebevědomí, a prim tak v knize hrála póza: někdy upřímná, jindy laciná. Ostatně každý člověk je někdy sám sobě k smíchu, takže to čtenář ani nemůže brát jako výtku. Čím jej ale nová sbírka Jany Orlové zaujme? Tím, že jej donutí vystoupit z komfortní zóny? Vždyť dnešní seriály jsou mnohem expresivnější. Okouzlí ho jazyk? Na to jsou texty příliš úsečné, a logicky proto zůstávají významem povětšinou na povrchu. Pobaví ho? Na to je těch tragikomických vyznění někdy až moc. Je však zřejmé, že Janě Orlové mnohem více sluší delší básnické celky. Intermezzo je toho důkazem. Jde o skladbu živoucí, nápaditou a významově i obrazově bohatou. A to zbytku knihy prostě chybí. Grafická podoba sbírky je přitom promyšlená a barevným zpracováním velmi příjemná. Ve výsledku tedy knížka bohužel mnohem více zaujme svým kabátem než obsahem.