Přemysl Krejčík je básník, prozaik, literární publicista a šéfredaktor literárního čtvrtletníku Partonyma. Patří mezi neúnavné psavce. Za svůj krátký pobyt na literární scéně stihl několik próz – mj. generační román Univerzální katalog zoufalců (Pavel Mervart, 2016), společenský román s detektivními prvky Malej NY (Host, 2019, nominace na Cenu Jiřího Ortena) a letošní dieselpunkový román věnovaný alternativní historii Čokoláda pro Wehrmacht (2021, Host). Každé jeho prozaické dílo má trochu jiné ražení, jinou poetiku, jiný žánr a styl. Je otázka, jestli toto přeskakování z jedné vody do druhé souvisí s hledáním vlastního literárního rukopisu, případně jestli má autor potřebu obsáhnout různé techniky psaní v komplexním měřítku. Odpověď nám u Krejčíka prozaika poskytne až čas. Když se však zaměříme na jeho poezii, tam se žádné převlékání kabátů nekoná, jeho texty naopak mají návaznost a postupný vývoj.

Debutoval básnickou sbírkou Křehké nepřenášet (Pavel Mervart, 2015), v níž nalezneme intimní milostnou poezii. Následovala kniha veršů Asfaltovej plameňák (Vedrusa, 2017), která pracovala s tematikou města a ironizací společenského dění. Témata a styl psaní zůstávají stejné i v aktuální sbírce O auschwitzu psát nebudu (Nakladatelství Petr Štengl, 2021), mění se ale kulisy a slova jsou volena s větším rozmyslem.

Krejčíkova poezie byla vždy civilní, žádné složité obrazy, žádné rozvité metafory. Autor vždy čerpal z přítomných okamžiků, ze svého pozorování. Díky tomu by se dal zařadit mezi nejpřirozenější básníky dnešní literatury. V poezii však nejde jenom o myšlenku, ale i o sdělení. Troufám si tvrdit, že v současné sbírce je zatím Krejčík v básnické formě nejjistější, v pointách nejsilnější a navíc texty působí nenuceně. Přitom je sbírka poskládaná z rozličných surovin. Lyrický mluvčí by se dal charakterizovat jako turista cestující po celém světě – Austrálii, Číně, Itálii, Polsku, Británii… Nikdy však nezapomíná, čím je, má neustále na paměti, odkud pochází. Sleduje místa, která navštěvuje, a předkládá je na tácu jako číšník v restauraci. Právě lyrický mluvčí je ve sbírce natolik výrazný, že propojuje texty naplněné ironií, aktivismem a sarkasmem s dosti protichůdnou lyričností i intimností. Přesto to, i díky němu, jako celek funguje. Z textů je totiž zřejmé, že v nich objevujeme různorodost světa, rozličné vůně míst, jež lyrický subjekt navštěvuje. Navíc básněmi prochází velké množství postav, které jsou pevně přikovány k daným městům, kavárnám, periferiím. Krejčík tak mistrně ukazuje, že poezií se dá vyprávět. A to i v krátkých textech, kde se mu daří mnohem lépe zachycovat genia loci než v těch delších, v nichž se mnohdy utápí v přílišné popisnosti.

Celá sbírka má na první pohled jeden problém – není stylově ukotvená. Jedna báseň je angažovaná (Multu Kulti), druhá představuje generační poezii (Evropa – Východ), dále si můžeme povšimnout milostné (Cannes I. – červenec), reflexivní (pliveš cihly) či přírodní lyriky (Royal Botanic Gardens, Melbourne). Stejně tak lyrickou poezii občas střídá lyricko-epická a liší se i grafické zaznamenávání textů. V součtu to skutečně připomíná guláš, jaký by lyrický mluvčí asi během cestování umíchal v ešusu. To, že sbírka není ucelená, bývá povětšinou na škodu, ale zde tento „defekt“ vyplývá z podstaty obsahu, a je tedy výhodou. Cestujeme přece po světě, který není všude stejný. Tráva v Austrálii má jinou barvu než moře v Kodani a asfalt v Pekingu zkrátka voní jinak než v Catanii nad šálkem silného espressa.

Lyrický subjekt je navíc pevně svázaný s kulturně-historickým kontextem, z něhož pochází – Východoevropan s lámanou angličtinou, co objevuje svět. Místy z toho jsou silné verše: „tohle je východní Evropa / vše souvisí se smrtí“ (Plac Bohatérow Getta) nebo „když se každý měsíc / ozve pravidelná zkouška sirén / je jí z toho pořád úzko“ (babička vzpomíná na dětství). Pak ovšem následují texty, které se příliš topí ve své angažovanosti, např. „… těšil se na důchod v bílé Anglii“ (London). Angažovaných básní bychom našli skutečně jen pár, přesto zanechávají určitou pachuť i při čtení dalších textů, které jsou čistě záznamové. Ironizace tak občas naráží právě na závan moralizování (Domov, Palma, Kraków). Neplatí to však vždy. Zejména báseň Malá mořská víla je toho jasným důkazem. Po poetických slovech o „nejsmutnější nahé dívce“ přejdeme do krámu se suvenýry a k „osahávání bronzových prsou“. Na jednu stranu báseň ztrácí svou intimnost, na tu druhou je třeba si uvědomit, že jsou tu takové situace na denním pořádku. Autor tak jednoduše ukazuje, co vidí. I intimita může být na prodej, i ona může být součástí milostné scény v pornografickém filmu.

Přemysl Krejčík si ve svých textech ponechal něhu, masivnost měst i háv ironie z předchozích sbírek a dal jim tentokrát podobu pohlednic ze světových metropolí. V textech zaujme živoucí lyrický mluvčí a pulsující svět, jenž se do nás lehce otiskuje. Místy autor sice lehce politikaří, ale ve všem zachovává zdravou míru. Nejsilnější je však v momentech, kdy symbolicky odkazuje k minulosti a nechává pochopení na čtenáři: „v židovský kavárně / … / kdosi z nahrávky / strašně smutně / německy zpívá“ (v židovský kavárně). Autor si evidentně uchovává to, čím byl vždycky, ale současně postupně dozrává. A i když je jeho poezie stále civilní a nenápadná, sbírky O auschwitzu psát nebudu by si čtenáři měli všimnout. Aspoň poznají, jak to vypadá za kopcem.