Básnické antologie mi vždy připadaly poněkud zbytečné. Doby, kdy se na nich stavěly nové umělecké směry, jsou zřejmě pryč a mezi málo zbývajících důvodů, které dnes dokážou seskupit autory do jednoho sborníku, je výročí časopisu, případně generačně vyhraněná tvorba. Tyto soubory pak trpí proměnlivou kvalitou, vyznačují se rozličnou tematikou, pohromadě je zpravidla drží pouze grafická úprava. Poezie však má stát na slovech, obrazech, významech. Když jsem se na konci minulého roku doslechl o básnické antologii reflektující pandemickou situaci, byl jsem pochopitelně skeptický. Musím však uznat, že se mi do ruky snad poprvé v životě dostal sborník, který má své opodstatnění a jednoduše je tím, čím má být.

Anna Luňáková (nar. 1993) studuje filozofii a divadlo. Věnuje se veřejnému kulturnímu životu, ať už působením v rozhlase, přispíváním do kulturní revue Prostor a dalších periodik, či organizováním autorských čtení. V prvním pandemickém roce navíc vydala knihu dvou básnických skladeb Jen ztratím jméno (Malvern, 2020) a experimentální román Tři! (Dauphin, 2020). V letošním roce by jí v nakladatelství Viriditas měla vyjít knížka pro děti s názvem Přeslice. V oboru literatury tak editorka sborníku Pandezie netvoří příliš dlouho, nicméně její pracovitost je obdivuhodná. Na začátku roku 2021 oslovila množství básníků a básnířek, aby jí zaslali básně reflektující okolnosti pandemie onemocnění covid-19. Do sborníku jich nakonec přispělo na osmdesát. Jak se editorka zmiňuje v úvodu, dala přispěvatelům volnou ruku, a i když se to může zdát jako nejistá sázka, právě z toho antologie těží. V knize se sešlo velké množství poetik, jež však na druhou stranu pospolu drží jednotné téma, kolem kterého se někdy opatrně, jindy satiricky krouží. Ve sborníku jsou zastoupeny snad všechny básnické generace, objevíme autory známé, kritikou ceněné, i zcela neznámé, debutanty, případně ty, kteří publikují teprve krátce.

Antologie je i přes velké množství textů minimalistická. Každý autor se prezentuje vlastním textem, krátkou osobní reflexí, jak trávil pandemii, a výstižným medailonkem. Texty básní jsou zaznamenány strojovým písmem, což skvěle reprezentuje určité zastavení času, které společnost na začátku pandemie zažila. Přestože jsou středobodem sborníku básně, není zcela vhodné jej číst jako jednotnou sbírku; lepší je číst jej postupně, po kouscích, upíjet jej jako víno na degustaci. Je pravda, že čtení nemusí být vždy příjemné, neboť se v knize pracuje i s negativními emocemi: „Krásu světa ze světa a také lásku a vůbec / chuť žít pěstujeme teď v monitorech / na domácích počítačích / poslouchej ten tísnivý zvuk domácí“ (Kamil Bouška, 18, s. 25). Nacházíme ovšem i texty, které mohou odrážet příjemnou, „romantickou“ vzpomínku na začátek pandemie: „Nejdřív bylo město / opuštěné / vypadalo / jako ze sna / kde pár figurín / se pohybuje na drátcích / prázdnými ulicemi“ (Sylva Fischerová, Leden je všivák měsíc, s. 16). Častý problém antologií je, že jsou texty buď „moc stejné“, nebo „moc jiné“. Tady ale vše drží pohromadě téma celospolečenské situace, na niž lze pohlížet různými pohledy, s odlišnými emocemi, a právě ze spojení autorské volnosti a jednotného tématu vzniká největší síla knihy. Pokud se o Pandezii bude mluvit, umím si představit, že se dostane i do rukou čtenáře, který poezii běžně nečte. Téma sborníku se dotýká nás všech, poezie v něm rezonuje s realitou. „Vrať se domů a přemýšlej, proč jsi nepoznal, že tvá skutečná tvář je nahá“ (Ondřej Buddeus, Návod na roušku, s. 74).

Pandezie je chápána jako časová kapsle a texty skutečně působí jako reflexe doby, která už pominula. Paginace navíc připomíná letopočet, který bezohledně letí kupředu. Básně lze vesměs zařadit mezi reflexivní lyriku, najdeme však velké množství různorodých textů – graficky, obsahem i významem. Některé jsou prozaizované, jiné osobně reflexivní, další satirické, některé mají podobu deníkových záznamů. Ve všech se ale zrcadlí proměna světa: „Sami uprostřed zaplombovaných okresů / vymlácených z bolavých dásní krajiny / silničními závorami“ (Svatava Antošová, Sami, s. 115), změnou procházejí i lidé v něm: „Zmizely jizvy na nebi / ale léčba dotykem nefunguje“ (Olga Słowik, ---, s. 37). Čtenář má jedinečnou možnost objevit množství autorů, stylů, poetik. Je to pomyslná výkladní skříň, v níž sledujeme, jak se v kostele místo svěcené vody nabízí dezinfekce (Ondřej Krystyník, Svaté putování, s. 48), případně pozorujeme letopisy pandemické situace (Magdalena Šipka, Světová pandemie, s. 57). Některé texty pocházejí z nově vydaných, jiné z připravovaných sbírek, avšak většina je zcela originální, dosud nepublikovaná.

Pandezii doplňuje i poměrně obsažná grafická příloha. Tatiana-Sofiia Sorokina vytvořila ilustrace, jejichž funkcí ve sborníku není jen doprovázet slova básníků. Reflektují postup pandemie, symbolicky a jednoduše ji monitorují. Některé obrazy jsou expresivní, tísnivé, jiné okouzlené nadějí či předměty denní potřeby.

Síla vyznění této knihy může časem vzrůstat už z toho důvodu, že sborník vychází z předpokladu, že pandemie již skončila. Tomáš Gabriel ve své osobní reflexi k pandemii (nejedná se o báseň) píše: „V době pandemie se ani tak nezměnil můj usedlý život, jako spíš to, jak přemýšlím o společnosti“ (s. 34). Když jsem antologii četl, jeho slova mi utkvěla v mysli a ztotožnil jsem se s nimi, abych po přečtení celé knihy mírně zapochyboval. Sborník přibližuje poezii širšímu čtenářskému okruhu a dokazuje, že každý z básníků prožíval pandemii různě. Zůstává otázkou, jakou šanci dají Pandezii čtenáři.