Básník a fotograf Ondřej Lipár (nar. 1981) na sebe výrazněji upozornil v roce 2000, kdy získal druhou cenu v literární soutěži Ortenova Kutná Hora. Následně publikoval v několika časopisech a antologiích (například v hostovských ročenkách Nejlepší české básně), jeho texty byly přeloženy do cizích jazyků (angličtina, gaelština, polština, slovinština), byl předsedou Asociace spisovatelů, podílel se na vzniku a dokumentaci literárních večerů v Café Fra, je spoluautorem podcastu Do slov a působí jako časopisecký editor. Zmíněný výčet je skutečně působivý, o to více překvapí, že Lipárova knižní produkce zas tak bohatá není. Za více než dvacet let na literární scéně vydal pouze tři sbírky, což může svědčit o tom, že ke své tvorbě nepřistupuje zbrkle a chce si na dobrý text zkrátka počkat. Debutoval sbírkou Skořápky (2004, Klub rodáků a přátel Kutné Hory), za níž následoval Komponent (2014, Fra), a v loňském roce vydal svůj třetí titul s názvem Retro (Host). Lipárova poetika byla vždy plná ironie, vyprázdněnosti doby, ale současně i sarkastického humoru a nápaditých obrazů. To je patrné i v aktuální sbírce. Absurdnost lidského konání v ní ovšem inklinuje stále více ke tragičnu než komičnu.

Není důležité, co se děje

„Správná otázka není kdo to tady má na povel / ale proč ještě otevírat oči“ (Zkušebka, s. 13). Tyto verše lze nalézt hned na prvních stránkách knihy a jsou tak trochu příznačné pro všechny následující. Není důležité, co se děje, záleží na tom, jak se to dotýká člověka samotného. Odpověď je pochopitelně ponechána na čtenáři, nalézt ji v Retru je ovšem celkem oříšek. Básně jsou psány v první, druhé i třetí osobě, lyrický subjekt působí jako pozorovatel, reklamní proklamátor i sarkastická bestie, která sleduje vyprázdněný svět. Mezi vším tím ovšem čtenář cítí pouze a jen hledání sebe samotného: „Jsem klonovaný Prométheus obnovovaný ze zálohy v cloudu / důvěřivý přisluhovač náročný klient tušených božstev // Vkládáme do vás veškeré naše investice / nezklamte naši spotřebu“ (Standard & Poor, s. 15). Lyrický subjekt totiž neustále hledá, jak být sám sebou, a pravidelně nachází i řešení ve splynutí s prostorem, v němž žije. Lipárova poezie nicméně kontinuálně naráží na fakt, že v současném světě není symbióza možná: „Na tady máš vizi / zkus mi ji prodat / ať se na ní můžu oběsit (Záruky, s. 26). Neustálý reklamní smog, myšlení opředené korporátními výzvami o sebenaplnění skrze peníze, seberealizace vnořená do sociálních sítí. Jak může být člověk spokojený sám se sebou, když mu svět neustále říká, že musí být lepší? Jedinou cestou ven z této tryzny pak zůstává apatie a sarkasmus: „Neotáčej se za včerejšími zprávami / věci se pořád dějí / nezávisle na tom / kdy máš dovolenou“ (Rovnováha, s. 37).

Zakusit sklíčenost

Podoba básní, případně jejich částí, je skutečně různorodá. Některé mohou působit jako úřednická vyrozumění, cynický status uživatele sociálních sítí nebo jako reklamní slogan. Jedná se však jen o strukturu textu, jehož vyznění je naopak povětšinou nihilistické: „Tančíš mezi steny / Dokud neotevřeš oči tak nebude neboj / Najdi si talisman a totem a tik a toho se drž“ (Záruky, s. 26). A to je důvod, proč básně časem ztratí svou svěžest. Lyrický mluvčí „si jede“ stále to stejné a čtenáři se mohou texty po chvíli zdát předvídatelné. Možná ne svými slovy, ale vyzněním rozhodně. „Tak dlouho si chodíš pro útěchu / až si přijdeš pro pláč“ (Všichni svatí, s. 40). Je to škoda, neboť ve sbírce se nachází mnoho povedených obratů, připodobnění, autor efektivně využívá neologismy i anglicismy, které dávají nahlédnout do jazyka mladých lidí, do problematiky prolínání reality a virtuálna, která se nejprve projeví právě v jazyce, poté v myšlení, nakonec promění život jednotlivce a současně vytvoří nároky na ostatní. A tak se začne proměňovat celá společnost. Tento motiv je zpracován takřka mistrovsky. „Nevšimla sis stojíš v záběru / Zůstaň because / it looks really retro / A tak prosím přimhuř / sjeď mě a hlídej“ (Senzor, s. 33). V Retru čtenář zakusí sklíčenost ze světa, odosobnění, které prorůstá každým dalším veršem, až se začne jevit jako logické, že vše povede k nepochopení a pocitu, že světu už zkrátka nelze rozumět. Tuto pózu Lipár vybrousil do podoby psaného diamantu. Bohužel ale mnohdy nenabízí nic jiného.

Poezie jako erpégéčko

Retro je povedená, jazykově nápaditá sbírka optimálního rozsahu. Lipárovy verše mají svou nezpochybnitelnou sílu. Jen jsou příliš monotematické. Básníkova poetika má mnoho společných rysů kupříkladu s tvorbou Pavla Zajíce, nicméně Zajícova poslední sbírka Vážný román je mnohem hravější, experimentálnější, více zakouší čtenářovu pozornost. Tento nádech Retru schází, neboť Lipárova kniha ve výsledku zůstává jaksi při zemi. Ostatně ironie a cynismus, které jsou Lipárovým básním vlastní, představují vlastně jenom snahu vyrovnat se světem, neevokují potřebu změny, neburcují, pouze suše hodnotí a přijímají vše, jak to leží a běží. I takovéto nazírání na svět si jistě najde své čtenáře. „Tolikrát už tě auto-save ušetřil trápení / o nic nepřijdeš / Všechno na tebe vyplave a stáhne ke dnu // Vše nejlepší / je chybová hláška“ (Doručeno, s. 52).

Svět Retra je v podstatě světem RPG hry – lze si pochvalovat, jak je obrovský, že má člověk možnost volby, ale časem každému dojde, že hraný (čtený) svět je stejně omezený, příliš čitelný a každá volba je předem nastavená. Svoboda se maže. Přesto je Retro kvalitní básnická sbírka. Kdyby ovšem nebyla tolik zahleděná do sebe, mohla by mít mnohem větší sílu. Nebo naopak – je tak dokonale zahleděná do sebe, že ladí s veškerou tematickou a motivickou strukturou. Výběr závisí na čtenáři.