Úsměvný román jednoho z nejpopulárnějších současných chorvatských spisovatelů má také podtitul: Romantizující rodinný cestopis přes minulost a současnost ze Slavonie do Záhřebu a zpět, který výstižně charakterizuje celé dílo. Samotná kniha se skládá ze tří částí – dvou deníků a jednoho kontinuálnějšího vyprávění. První deník vznikl v roce 1971 a jeho autorem je žák základní školy v malé vesnici v západní Slavonii Filip. Až dosud žil v poklidném rytmu chorvatského venkova s rodiči, sourozenci, ostatními příbuznými a kamarády v Livadicích. Vzhledem ke svému talentu byl jednou vybrán svým učitelem (spolu s oblíbenou spolužačkou Jadrankou) k účasti na celojugoslávské literární soutěži. Tématem byl výstižný popis domu a vůbec okolí místa, kde dotyčný žije. Od učitele tak dostal týden volna na psaní a také celá rodina se cítila hned důležitěji. Malý Filip psal o všem, co kolem sebe viděl, co kde a kdy zažil. Dlužno dodat, že s velkou dávkou realismu a bez servítků. Ve Filipově vtipně glosovaném popisu nám tak vyvstává velmi plastický obraz života malé vísky v tehdejší Titově Jugoslávii, se všemi jejími problémy, neduhy, tradicemi a novinkami. Stejně bravurně Filip popisuje a podrobuje osobité analýze vztahy v rodinách i mezi sousedy navzájem, manželství svých rodičů i různé nehody a trapasy, které kdy koho potkaly. Vše nám ovšem Gavran přibližuje očima a mentalitou malého chlapce, což leckdy přináší různá groteskní odhalení a vysvětlení. Dozvídáme se i podrobnosti o rodinné „kletbě“, totiž že mužský člen Filipovy rodiny si vezme jen tu ženu, při jejímž namlouvání si zlomí nohu. Filip píše skutečně upřímně a otevřeně o všem. Bohužel, to se nenosí ani v takové společnosti, jakou byla Jugoslávie na začátku 70. let. Ke svému velkému zklamání se soutěže zúčastní jen Jadranka se svou plytkou prací a Filip je před celou třídou pokárán za nesmysly, které si dovolil sepsat, což se ho ovšem hluboce dotkne.

Druhý deník si píše Filipův syn Luka (Lukáš) o dvacet let později, v roce 1991. Dozvídáme se o vyhlášené literární soutěži na téma ze současného života. Malý Luka, zhruba ve věku Filipa z prvního dílu, se rozhodl soutěž vyhrát. Začal tedy sepisovat svůj velký román. Opět se před čtenářem vynořuje veselá i tragikomická mozaika lidí a příběhů, tentokrát již ne na venkově ve Slavonii, ale v Záhřebu, hlavním městě Chorvatska. Ač byl právě rok 1991 jedním z nejdramatičtějších v souvislosti s rozpadem Jugoslávie a začínající občanskou válkou v Chorvatsku, není tomu kniha poplatná. Luka sice registruje nepříjemnou přítomnost, ale stejně jako každé dítě jeho věku, ho více zajímají kolotoče a animované filmy v televizi, než politická jednání a spory. Také se tu jen tak mimochodem z retrospektivního vyprávění dozvídáme, kterak si tatínek Filip (vypravěč prvního dílu) musel zlomit nohu, aby našel nejlepší ženu svého života - maminku. Jenže nakonec válka v Chorvatsku vypukla a tak se o ní prostřednictvím útržků chlapcových zpráv dozvídáme četné detaily z války, očima dítěte.

Třetí díl románu pokračuje opět vyprávěním Luky, avšak o rok později, v létě 1992. Otec Filip musel narukovat do chorvatské armády, vztahy se celkově přiostřily a návštěvy protileteckých krytů se staly každodenní normou. Luka tento stav sám komentuje slovy: Dospělí se chovají jako děti a děti se musejí chovat jako dospělí. Postupně se blíží Vánoce, ale jelikož není rodina pohromadě, působí tento svátek na všechny spíše depresivně. Především Lukova matka je stále smutnější a bojí se o život svého muže, což atmosféru v rodině nezlepšuje. Naštěstí díky zranění se otec dostane na poslední chvíli domů a z nejhroznějších vánoc se stanou ty nejlepší v Lukově životě. Nehledě na to, že si chlapec nakonec o něco později při schůzce s dívkou, do níž je zamilován, zlomí nohu…

Miro Gavran svým vyprávěním, které nám podává prostřednictvím malého chlapce, navazuje na svůj předchozí román Zaboravljeni sin (Zapomenutý syn, Zagreb 1989), jehož hlavní postavou a vypravěčem byl taktéž „chlapec“ (v tomto románu se jednalo o mladého muže, který se díky duševní poruše vývojově zastavil na úrovni asi deseti let). Tento přístup se ukázal jako velmi podnětný a oba romány měly pak v Chorvatsku celou řadu vydání. Přeloženy byly již do řady světových jazyků, zatím ještě ne do češtiny. Oba zmíněné romány představují v podstatě druhou část Gavranovy tvorby. Jeho předchozí dílo, kterým si získal jméno a proslulost, se skládalo především z divadelních her.