Všechny senzační životní peripetie, které Standa Tišer vypověděl spoluautorce knihy Já byl frajer kluk, literární redaktorce a své boxerské žačce Marii Urbanové, jej po ukončení boxerské kariéry v 90. letech vedly k založení vlastního box clubu Žižkov. Dnes je otevřený všem, ale původně vznikl jako místo pro „budování sociálních vztahů a přirozenou integraci sociálně slabších“. S tragickými osudy mladých kluků ze svého okolí, kteří podlehli drogám nebo alkoholu, se Tišer setkával celý svůj život. Nově tak měl možnost pokusit se těm, co se potulovali (a i dnes potulují) v pražských ulicích, dát smysluplnější životní směr.

Tišerovi v mládí kromě silného úderu nechyběly ani pořádné ambice a sebevědomí, a proto si ho box získal. To, že byl prvotřídní boxer, mu pomohlo na vojně i v kriminále a umožnilo mu to v době totality cestovat na zápasy do zahraničí. A nakonec ho to přivedlo i k veksláctví, takže za celý život doopravdy pracoval jen asi tři roky. „Jinej“ si Standa Tišer připadal už od dětství: lidi ho měli rádi, žehlil spory, uměl to i s holkama… Ve své autobiografii se ale netají ani problematičtějšími stránkami svojí povahy, veksláckými podvody nebo občasným násilím. Po Praze také podle všeho ještě chodí pamětnice, které po hezkém romském milenci zbyla po ránu jen hrstka bezcenných valut… K Tišerovu životnímu příběhu neodmyslitelně patří bitky s týpky ozbrojenými noži, balení Věry Čáslavské a skoky snožmo na hospodské stoly.

Marie Urbanová si dala práci s ověřováním informací o Tišerových zápasech i jeho životě, a to skrze rozhovory s pamětníky i doložené novinové články. Tato svědectví i úryvky z novin jsou pro podpoření věrohodnosti vyprávění či pro rozšíření kontextu začleněny přímo do textu. Urbanová v doslovu uvádí, že se snažili ověřit všechna fakta, ale zároveň „ctili maximu: Nekaz dobrou historku pravdou“. A asi na tom něco bude, protože i ty nejšílenější náhody působí v Tišerově podání uvěřitelně.

Publikace je zároveň zajímavým svědectvím o veksláctví, boxerských zápasech v Lucerně, na něž svého času běžně docházely tisíce fanoušků, i o poměrech ve vztahu k Romům v socialistickém Československu. Pasáže z času stráveného ve vězení či vazbě, k nimž Tišer přistupoval jen jako k běžným životním okolnostem, které je potřeba přijmout a prožít stejně jako každé jiné, rovněž nabízejí cenné údaje o životě za mřížemi. Standa Tišer si vůbec nežil špatně, když boxoval a veksloval: nosil západní oblečení, cestoval, dobře jedl a pil. V pozdějších letech se ale začal potýkal se závislostí na automatech, které se po revoluci v Praze vyrojily, čemuž je v knize také jeden úsek věnován. Zajímavá je také příloha s fotkami Tišerova týmu i jeho rodiny. Text dobře plyne, v podstatě jej nelze odložit. Autenticitu dotváří i to, že vyprávění zachovává Tišerův způsob vyjadřování včetně několika romských výrazů.

Tvrdé prostředí boxerů zdaleka není pochopitelné pro každého, výhodou biografie je, že tak do něj lze nahlédnout očima druhého a neschytat přitom jedinou ránu. Pro mladou generaci může být kniha zajímavým a důvěrným vhledem do historie, již nezažila. Pro většinu z těch, kteří minulý režim a období po skončení totality sami zažili, je to příběh, o němž by se dřív nejspíš nedozvěděli. Při četbě Tišerových vzpomínek si totiž mimochodem uvědomujeme, že je tolik obyčejných i neobyčejných příběhů, o nichž by stálo za to vyprávět.