Finský dramatik, básník a prozaik Aleksis Kivi (1834-1872) vydal svůj jediný román, který bývá často označován jako „první román ve finštině“, před více než 150 lety a dlužno podotknout, že jeho bezprostřední přijetí bylo dost problematické. Kiviho zemitý humor narazil na představy tehdejší kritiky, která od románových hrdinů očekávala romantický ideál, a ne „nespoutané divochy“, kteří se vzpouzejí normám vesnické společnosti a pro hrubé slovo nejdou daleko.

Kivi zemřel dva roky po vydání románu v naprosté bídě a zlomený nepochopením, ovšem Sedm bratří (česky vyšly dva překlady tohoto románu v letech 1940 a 1941) si své čtenáře postupně našlo a lze je označit za jeden z nejčtenějších, nejzkoumanějších a také nejcitovanějších textů ve finštině. Během následujícího půldruhého století vznikly také desítky divadelních inscenací, filmových adaptací i nejrůznějších knižních verzí a pastišů. Dílo pochopitelně inspirovalo i mnohé malíře a ilustrátory.

Z expresivního a básnicky bohatého Kiviho jazyka dodnes čerpá mnoho finských spisovatelů. Když tedy loni nakladatelství Teos uvedlo na trh zrcadlové vydání, kde si čtenář může originál porovnat s překladem románu do současné finštiny, který pořídil divadelní režisér a spisovatel Juha Hurme (nar. 1959, mj. držitel ceny Finlandia 2017), vzbudilo to jisté vášně. Kritici „překladu“ se bouří, že na klasika se nesahá, zastánci argumentují tím, že po více než sto padesáti letech je Kiviho jazyk současnému čtenáři už těžce přístupný. A když si každá generace zaslouží svého Shakespeara či Molièra, proč jí nedopřát i nového Kiviho!

Diskuse vyvolala nový zájem o Kiviho dílo, takže nakladatelství hlásilo vysoké prodeje a mnoho recenzentů i čtenářů se pustilo do rozborů překladatelských řešení jednotlivých pasáží. Sám Hurme zdůrazňuje, že se nejedná o žádnou zjednodušující adaptaci, ale skutečně o překlad. S textem pracoval jako jakýkoli jiný překladatel: ctil originál, nic nevynechal, nic necenzuroval, jako například autoři nejrůznějších upravených vydání pro školy. Některé ikonické pasáže nechal naprosto beze změny, odboural zejména tzv. švédský slovosled, zastaralé či nářeční výrazy a přebujelou interpunkci. Jen nadbytečných čárek prý odstranil celé tři tiskové strany! Jenže při změnách slovosledu dojde nutně ke změně rytmu, lexikální změny textu ubírají na plastičnosti a výrazu a celkový dojem se promění. Juha Hurme nemá dle svých slov ambici nahradit originál, jen doufá, že jeho překlad najde Kiviho románu čtenáře hlavně mezi mladými, které archaický jazyk mohl odrazovat.

Coververze písní jsou běžná věc, remaky filmů taktéž. Nazrála tedy doba na překlady klasiků? Nebo si snad literární texty zaslouží jiné zacházení? Je skutečně jediným problémem kanonických děl jejich archaický jazyk?