Jak už je autorovým zvykem, i jeho nejnovější básnická sbírka Velké obcování reflektuje především přírodu s jejími ekosystémy. Průkopník současné české environmentální lyriky ji ale v této knize nachází i v městském prostředí, kterému se doposud až na výjimky vyhýbal. Nakonec ale nemá smysl tyto dva světy (přírodní a lidský) stavět do opozice. Ve sbírce totiž tvoří jedno smysluplné a doplňující se univerzum.
LS
Libor Staněk
Porotci Magnesie Litery letos nominovali trojici básnických hlasů, které za sebou mají řadu vydaných sbírek, avšak na větší institucionální ohlas stále čekají. Jeden z nich patří Yvetě Shanfeldové, jejíž sbírka Skromná místa nespaní vyjadřuje touhu po ztraceném jazyce někdejšího domova a na dnešního čtenáře působí tak trochu jako z jiného světa.
Aleš Kauer se věnuje hudbě a grafice a má také vlastní nakladatelství Adolescent. Před pár měsíci mu navíc vyšla už několikátá sbírka básní, nazvaná HappyEND. Ta silně reflektuje pozici jedince ve společenském systému. „Když jste citlivý gay dospívající v devadesátých letech na maloměstě, jste tak otřískán životem, že si přece nenaděláte do kalhot,“ říká v otevřeném rozhovoru Kauer, který dále vypráví o svém vztahu k Vysočině, genderové problematice nebo o nově připravovaných knihách.
Kauerovu nejnovější sbírku happyEND lze považovat za čistě osobní konfesi, provázející čtenáře různými etapami básníkova života. Kauer se zde vyrovnává se svojí identitou, kterou klade do intimních pavučin, zaplétajících se do mezních situací jeho života. V horlivé potřebě tento nával emocí sdělit se jeho řeč stává energickou, spontánní a obnažující.
V poeticky fantaskním vesmíru Radka Malého vám vyrůstá z pootevřených úst lišaj oleandrový, ve snech vás pronásleduje zuřící nosorožec a zpod víček tu a tam nečekaně vykukuje kaviár. Jsou to zkrátka roztodivné verše, za jejichž nečekanými zákruty můžete narazit na různé záludnosti. Stejně jako v předešlých sbírkách i zde se projevuje Malého smysl pro dětsky viděný svět, který ladí s jeho zálibou v nonsensové a groteskně expresionistické poezii.
Knižní debut básnířky Alžběty Luňáčkové (1995) česká literární veřejnost očekávala s velikou netrpělivostí. Autorka ji navíc přiživovala jednotlivě vydávanými básněmi z aktuální sbírky, které kritika velice dobře přijímala. Knihu Pravý úhel lze číst jako její poetické vypořádání se s vizí niterné dokonalosti i jako nabourávání „pravého“ úhlu pohledu jejích čtenářů.
Podobně jako v Řehákových předchozích sbírkách se i v té nejnovější jeho silná básnická individualita pohybuje v meandrech surrealistických vod, které víří silná až rozdivočelá imaginace. V kontextu aktuálních environmentálních sbírek či samostatných básní věnovaných nové přírodní lyrice tedy příliš nepřekvapí, že se rodák z Uherského Hradiště nevydává do vyprahlých českých lesů, ale do spárů „městské hmoty“.
Laureát Magnesie Litery za poezii z roku 2018 ve své nejnovější sbírce zpřítomňuje tvorbu českých básníků z první poloviny dvacátého století. Verše si dle vlastních slov zpočátku zapisoval jen tak mimoděk na okraj papíru či na záložky rozečtených knih. Z této „okrajové poezie“ vyrostla celistvá sbírka, která může tvorbu slavných meziválečných autorů přiblížit nové generaci čtenářů.
Hložkova řeč je opět, stejně jako v předchozích sbírkách Domů (2013), Ulicí Dolorosa (2017) a Teď (2017), gnómická a plná pečlivě volených slov. V chaotické změti současné básnické produkce, v níž jsou mnohdy bezmyšlenkovitě chrleny proudy veršů, jeho nová sbírka představuje neobvyklou výjimku.
V díle Petra Motýla jsou zřetelné stopy básnění českých poetických velikánů v čele s Ivanem Blatným či Ivanem Wernischem (viz báseň Hrušky). Básník podobně jako v předchozích „ostravských“ sbírkách slovně osahává pro něj důvěrný topos místa, tentokrát Prahy, v níž právě pobývá. Imaginativní linie a tendence k snovosti se zde prolínají s civilní všední poetikou. Ta se bohužel v recyklaci sebe samé stává časem příliš předvídatelnou až stereotypní.
Hradeckého poezie se čte těžce, čtenář se v ní pohybuje s obtížemi. Je podobná minovému poli, v němž jsou rozesety autorovy aforisticky jízlivé komentáře, které nás nutí našlapovat velice opatrně. Nakonec ale chceme být zasaženi. Na Hradeckého filozofickém smýšlení, pohybujícím se někde na pomezí osvícení a znicotnění, je totiž něco neskonale vábivého.
Jiří Dynka, stálice současné české poezie, minulý rok vydal jubilejní desátou básnickou knihu, jejíž název Pomor je pro něj typicky interpretačně otevřený. Sbírka se vyžívá ve formální hravosti, která ovšem už není tolik výrazná jako v autorově rané tvorbě (např. Minimální okolí mrazícího boxu). Luhačovický rodák si za svůj počin letos vysloužil společně s Danielem Hradeckým (Přibližování dřeva) a Ewaldem Murrerem (Noční četba) nominaci na Literu v kategorii poezie.
Český básník Miroslav Olšovský vydal minulý rok v nakladatelství Fra sbírku Tahiti v hlavě, která svou extrémní výzvou staví každého současného básníka před základní otázku, zda poezii psát, či nepsat. „Všechny básně (…) jsou už jen fragmenty, střípky, na kterých jsem chtěl demonstrovat, že poezii jako takovou uchopit nelze,“ říká v rozhovoru Olšovský a z této věty už lze snadno vytušit, k jaké odpovědi se přiklání.
Novinář, básník a galerista Ivan Motýl (1967) se v minulém roce odhodlal vydat svou první oficiální básnickou sbírku jménem Struska. Zařadil se tak po bok dalších zralých autorů Dagmar Plamperové (Z naší louky) nebo Romana Krištofa (Střelné básně), kteří rovněž sbírkou debutovali překvapivě až loni.
Lukáši Marvanovi vychází v pořadí sedmá básnická sbírka s názvem Cestovní básně. Opět obsahuje meditativně introspektivní rozmluvy, v nichž ale oproti předchozím knihám namísto vnitřního smíření vystupují do popředí temnější pocity bytostného zmaru a zoufalství.
Antologie Nejlepší české básně se od doby svého vzniku (2009) stala jakýmsi projekčním plátnem, na kterém se zobrazoval subjektivní výběr daného arbitra a editora, vyjadřující jeho názor na to, co „nejlepšího“ za uplynulý rok česká poezie zplodila. Pro loňský rok se „vyvolenými“ – tedy těmi, kdo v české poezii pomyslně oddělují zrno od plev – stali básníci J. H. Krchovský a Ondřej Hanus.
„Naše antologie vznikla původně jako hec ve stolní společnosti, která se schází tradičně kolem časopisu Dobrá adresa. Řekli jsme si, že jsme schopni vytvořit něco daleko bujařejšího, než je ‚hostovská‘ edice. Rok jsme po hospodách psali texty a přiřazovali k nim básníky,“ říká jeden z tvůrců nečekaného výboru a její editor Štefan Švec, jenž se pod knihu podepsal společně s arbitryní Žofií Jandovou.
Ve sbírce Jana Škroba Reál se snoubí angažované básnické polohy se spirituálními. Básníkovo vědomí se bojovně a s velkou duchovní vervou snaží vklínit do soukolí negativně viděného světa: „jsme silnější než všechen establishment / drsnější / než jeho mříže a zámky“. Je v tom však Škrobova sbírka přesvědčivá, či uvízla v přehnaném a plytkém volání po revoluci?
Kamil Bouška se ve své třetí sbírce Inventura vydává prozkoumávat lidství v jeho rozličných a rozporuplných podobách. Básnická kniha, letos nominovaná na cenu Magnesia Litera v kategorii poezie, je oslavou, ale i zatracením člověka jako takového. Bouškovy nekompromisní básnické ponory vrhají člověka zpátky do temnoty a požírají mu srdce, aby se nakonec znovu zrodil s pocitem naděje: „Vracíš se domů s tímhle světlem tisíckrát prošlou cestou a víš, že jsme z jediného světla, ty i já.“
Štěpán Hobza obdržel za svou básnickou prvotinu Ferrari v džungli nominaci v kategorii objev roku v rámci letošního ročníku cen Magnesia Litera. Možná i proto, že debutantova kniha se s ničím nepáře a ke čtenáři promlouvá napřímo skrze jakousi „antipoetičnost“. Hobza básní doslova o ničem, ale právě zaznamenání této obsahové prázdnoty je hlavním hnacím motorem jeho tvorby.
„Přestal jsem oddělovat skutečnost uvnitř imaginace od skutečnosti reálného světa,“ říká v rozhovoru brněnský básník Tomáš Přidal a nepřímo tím charakterizuje jedinečný půvab své tvorby, v níž si nemůžeme být jisti naprosto ničím. V jeho nové sbírce opice mizí v zrcadle, jahoda je popravená gilotinou a vánoční stromek kouří marihuanu. A co na to básník? Ten také poklidně kouří a na všechno vrhá svůj potutelný úsměv – v jeho světě je totiž vše dovoleno.
Básnířka Olga Stehlíková má v poslední době napilno. V minulém roce jí vyšla atypická dvojjazyčná sbírka dvojverší Vejce/Eggs a společně s Milanem Ohniskem vydala pod pseudonymem Jaroslava Oválská sbírku básní Za lyrický subjekt. To nejočekávanější si ale básnířka nechala na konec roku, respektive na začátek roku nového. Není řeč o ničem jiném než o její nové sbírce Vykřičník jak stožár, kterou navazuje na velmi oceňovanou prvotinu Týdny, za niž obdržela v roce 2015 Magnesii Literu za poezii.
V prvotině Hany Richterové se čtenář hned v úvodní básni musí vyrovnat se zvláštním napětím, které plyne z autorčiny nerozhodnosti, zda důvěřovat, či naopak nedůvěřovat básnickému slovu. Tato tenze pak prochází celou knihou jako červená (v případě Richterové spíše bílá a na první pohled neviditelná) nit.
Ačkoli Olšovský „jen“ rozšířil a přepracoval dvanáct let starou sbírku, je to kniha v kontextu naší současné poezie stále výjimečná, a to zejména díky práci s básnickou řečí. Spisovatel skrze ni rozmělňuje své autorské já ve prospěch promluvy samotného jazyka. Primárně dorozumívací médium v této filozofické strategii ovšem také podléhá destrukci – jako bychom s každým záznamem byli vystaveni prázdnotě, kterou s sebou jakékoli zaznamenávání nese.
Wernischova poezie se vyžívá v literárních stylizacích, mystifikacích, které stírají hranici mezi realitou a fantazií. Je pro něj zjevně velmi důležité odvyprávět báseň s notnou dávkou přidané představivosti. Můžeme se tedy marně ptát, co znamená ono tajemné slůvko Pernambuco v názvu této sbírky. Je to spolkový stát na severovýchodě Brazílie? Nebo jméno lodi, která nás tam má převést? Či nějaké zaklínadlo? Ve Wernischově pohádkově imaginativním světě je možné úplně všechno.
Škrabalovo nejnovější dílo by kdekdo mohl prohlásit za „buranskou“ poezii. S hesly jako „Pryč už s těmi ‚pravdoláskařskými‘ intrikami a pražskou kavárnou“ nebo „Čechy Čechům, Babiš sobě“ působí, jako by básně psal nějaký ožrala po osmi pivech, který si myslí, že poezie má posluhovat státu. Ale nebojte se, Škrabalova knížka není literární příloha bulvárního plátku. Naopak, autor se v ní z pohledu ironika vyzbrojeného ostrým vtipem vysmívá dnešní nelehké době do tváře.
Poslední kniha Josefa Hrubého ANO NE je důkazem, že se autor od svých raných intimně-impresionisticky laděných sbírek přerodil ve spisovatele meditativní lyriky, odlehčované asociativní hravostí. Jeho poezie reflektuje životní jistoty a tíhne k pokojnému smíření s vnějším světem. Ve sbírce ale nalezneme rovněž odraz autorova smyslu pro ironizaci či konfrontaci této idyly s pocity samoty a ohrožení.
„V básni Mrak zmiňuji čínské delfínovce – píšu o nich jako o šedých andělech z řeky Jang-c’-ťiang. Pamatuji si, že v šesté třídě, to bylo ke konci 90. let minulého století, za mnou přišel táta do družiny a ukázal mi článek z novin nadepsaný ‚Delfínovců v řece Jang-c’-ťiang ubývá‘. A už v roce 2006 byl tento druh definitivně vyhubený,“ říká v rozhovoru básník Radek Štěpánek, jenž tím zároveň prozrazuje hlavní téma své nové sbírky Hic sunt homines.
Jihočeský básník Radek Štěpánek ve své nejčerstvější sbírce otevírá nové téma. Přírodu reflektuje v silném environmentálním apelu, jenž není pro současnou českou poezii vůbec typický. Jeho poezie ale není angažovaná prvoplánově. Tento poetický svět je podložen aktivním a erudovaným přístupem, autorovým dokonalým vhledem do přírodních procesů.
Vajíčko tvoří žloutek a bílek, který je obalený skořápkou. Až ta z nich dělá vejce. Takto, možná banálně, popisuje pro TV Kosmas svou novou básnickou sbírku Olga Stehlíková. Zároveň tím ale prozrazuje hlavní koncept spočívající ve dvojakosti významů. Vejce, od kterého je odvozen název díla, se stává metaforou toho, že dvě věci mohou zároveň tvořit jeden celek i stát vůči sobě v opozici. Kniha zaujme také svým nestandardním formátem s centrální perforací – jak jinak než ve tvaru vejce.
