Poslední, kdo v mé rodině od narození mluvil ukrajinsky, byla moje prababička Halyna Starčenko, narozená v roce 1912. Chvíli si povídáme, rozloučíme se a já si jdu ukrojit chleba se špekem. Zvyk svačit chleba se špekem jsem zavedla čistě kvůli ní. Aby se se mnou cítila dobře.

Moje učitelka ukrajinštiny o tom nemá ani páru. Ve skutečnosti si povídám s Brnem, kde bydlí moje kamarádka, bohemistka a překladatelka mých básní, která se stejně jako já narodila v Kyjevě. Na rozdíl ode mě tam prožila skoro celý život a mluví ukrajinsky dokonale. Díky tomu mi teď může suplovat prababičku.

Narodit se v ukrajinské metropoli a nemluvit ukrajinsky bylo ve 20. století běžné. Neříkám normální, říkám běžné. Zprávy v rádiu? Rusky. Večerníček? Rusky. Překlady světové literatury? Rusky. Učebnice a odborná literatura? Rusky. Státní jazyk se systematicky vytlačoval, ukrajinské školy se nahrazovaly ruskými, ve kterých se navíc postupně snižoval počet hodin ukrajinštiny. Tyto koloniální postupy jsou osvědčené a populární dodnes, jak dokládá kniha Uralské okno o menšinách na území Ruské federace. 

Používaly se i sofistikovanější postupy. Třeba práce s výkladovými slovníky: užívanější ukrajinské slovo se strčilo na druhou pozici, na první se uvedlo takové, které znělo stejně nebo podobně jako ruský výraz. V dalším vydání se ukrajinské slovo označilo za regionalismus a za deset let už slovník uváděl výraz jediný. Slovní zásoba se tak cíleně ochuzovala. Smyslem bylo, aby lidé postupně získali pocit, že ukrajinština je jakýsi dialekt, stejně anachronický jako kroj nebo větrný mlýn, a není důvod se ho učit ani jím mluvit. Že je jazyk impéria perspektivnější, pochopil už Nikolaj Gogol, který ukrajinštinu pověsil na hřebík hned zkraje své kariéry. Jinak bychom ho dnes znali jako Mykolu Hohola. A totéž udělala moje prababička, když jako čtrnáctiletá pláchla z rodné vsi do Kyjeva. 

Nemám jí to za zlé, a když říkám pláchla, myslím to doslova. Pracovala v kolchozu a stejně jako jejích pět sourozenců neměla občanku. Právě proto, aby nemohla utéct. Žila v Trypilji, což byla kopcovitá ves nedaleko Kyjeva, známá archeologickými nálezy, které čas od času při sesuvech odkrýval říční břeh. Dněpr je tam široký a tak klidný, že se přes něj vyháněly na pastvu krávy. Ráno jednoduše přeplavaly řeku a pásly se, než jim večer dal pastýř signál. Pak zase všechny krávy naskákaly do vody a plavaly zpátky. Vypadá to malebně, ale dívat se na to každý den až do smrti nechcete. Takže nezbývá než utéct. Nejspíš jdete pěšky, nebo možná připlujete po řece, podobně jako hrdina románu Valerjana Pidmohylného Město. Jeho příběh se odehrává ve stejné době. Moje prababička Halyna si našla práci jako služka v bohaté a podle všeho laskavé židovské rodině.

Představuji si její přijímací pohovor: „Slečno, jste ještě tak mladinká, umíte vařit boršč? Dělat varenyky s višněmi? Škrobit prádlo? Cídit příbory? Zpívat ukrajinské ukolébavky?“ To všechno uměla nebo se měla brzy naučit. „Co vaše ruština? Mluvíte plynule? Píšete bez chyb? Ve volném čase můžete mluvit ukrajinsky, ale u nás doma se mluví rusky.“ 

„Moje ruština zatím není dokonalá, ale budu se snažit,“ špitne dívka a usměje se. Úsměv měla opravdu okouzlující. Znám ho z fotografie, na které má krátký sestřih s koketní vlnkou podle tehdejší módy a stříbrné náušnice. Vsadím se, že o nedělích chodívala tančit foxtrot. Ve všedních dnech ji zaměstnavatelé posílali do večerní školy, aby se naučila číst a psát. Samozřejmě rusky.  

Brzy je z ní městská slečna. Není divu, že když pozná mého pradědečka, shodnou se, že spolu budou mluvit jen jazykem budoucnosti. Také na své dvě dcery. Z mateřského jazyka jim zbude jen zvučné „h“ ve slovech, kde má ruština tvrdé „g“. Nevykořenitelný zvyk, který prozradí nejednoho Ukrajince. A také příznak špatného tónu. Prababičku jsem zažila jen krátce, zato do babičky jsem v raném dětství po vzoru rodičů hučela: „Babi, nehekej!“

Babička samozřejmě ukrajinsky uměla. Párkrát jsem ji dokonce slyšela říkat, že je to krásný a zpěvný jazyk. Nikdy mi ale neprozradila, jaké je to úžasné perpetuum mobile. Z některých ukrajinských slov se vmžiku rodí příběhy. Například když slyším slovo trojanda, okamžitě vidím starověkou válečnou scénu, rozehranou na empírovém reliéfu náhrobního kamene, a kolem trsy konvalinek. Že je trojanda růže, si pamatuju díky stejnojmenné sbírce básní Myroslava Lajuka, ale konvalinky už z představivosti vyplít nedokážu. Jejich těžkou vůní prokmitávají nějaké další, jemnější tóny. To je šypšynový keř. V šypšynovém houští slyším dýchat spící šypšynovou princeznu. 

Když mí krajané děkují, zní to českým uším obyčejně. Zato když prosí, používají kouzelné spojení „buď láska“. Někdy to zdrobní a kolem ucha se pak mihne hbitá buďlasočka.

Moje nejoblíbenější ukrajinské slovo je ale nezabarom. Jeho narativní potenciál několikanásobně překonává běžnou míru. Ve vteřině vidím hned několik příběhů ze života: v jednom přilétám do Toronta, abych navštívila svou hekající babičku a hekajícího strýce, kteří se do Kanady přestěhovali v devadesátých letech. Mám krátce po maturitě, peníze na letenku jsem si půjčila a potřebuju si je za léto vydělat zpět. A ideálně pár dolarů navrch. Pracovní povolení ovšem nemám. Po dlouhých peripetiích si najdu práci v zaplivané hospodě v Cabbage Townu. Patří mladému Číňanovi, který své podnikání těžce nezvládá, takže obsluze platí s velkým zpožděním nebo vůbec. Jednoho dne to nevydržím, pohádám se s ním a sice dostanu nějaké dolary, ale je mi řečeno, že jsem skončila. Jsem nezabarem, tedy bez práce. Zbytek léta courám po městě nebo se s babičkou opalujeme na břehu Ontaria. Hodiny si povídáme o všem možném. Samozřejmě rusky.

Loni se ke mně na jedné akci spiklenecky naklonila manželka ukrajinského diplomata s otázkou, jaký je můj rodný jazyk. Upadla jsem do rozpaků: když řeknu, že ruština, co když jí zlomím srdce? Když řeknu ukrajinština, bude to sprostá lež, kterou odhalí nějaká chyba hned v další větě. Mumlám, že mám víc rodných jazyků, ale ona to nekompromisně utne: mateřština je přece jen jedna. 

Naštěstí není. Definice rodného jazyka je až obdivuhodně široká. Podle nového encyklopedického slovníku češtiny je to buď jazyk, který si člověk osvojil jako první, identifikuje se s ním, nebo ho považuje za své etnické dědictví. „Mezi neodborníky se má někdy za to, že je to také jazyk, který člověk nejlépe ovládá.“ Souhlasím s neodborníky, mám rodné jazyky nejméně tři. Žijí spolu ve šťastné polyamorii, protože si to tady ve střední Evropě mohou dovolit.

Na Ukrajině je to složitější. Od jisté doby začali Ukrajinci, i ti, kterým to dělalo problémy, nahrazovat ruštinu ukrajinštinou. Příběhy o tom, jak jednoho dne přišli do práce nebo domů a oznámili, že odteď budou mluvit jen ukrajinsky (leckdy si vysloužili zvednuté obočí), mi vyprávěla spousta přátel. Zvlášť skandální bylo udělat to na maloměstě v devadesátých letech. Proces urychlily a učinily masovým až oranžová revoluce, Majdan, okupace Krymu a nakonec válka. Přítomnost ruských vojáků vedla mnohé Ukrajince k tomu, že už rusky nepromluví ani slovo.

Je zřejmé, že jsou místa a doby, kdy se jazyk stává vyjádřením občanského a politického postoje. Třeba Kyjev počátku tisíciletí. Dnes je to ještě stále dvojjazyčné město. Ale mluvit ukrajinsky je už normální. Co normální, je to cool.

Přesvědčit se o tom můžete, když tam zajdete do nějaké hipsterské kavárny, která prodává čerstvě praženou kávu z Hondurasu, mrkvové dorty a ukrajinské knihy. V jedné takové jsem měla před třemi lety čtení. Už zrána jsem dojatě postávala před výlohou s plakátem a nemohla od něj odlepit oči: kavárna se nacházela v Puškinově ulici, kde shodou okolnosti před válkou žili mí praprarodiče. Tady v tom dvorku utekl jen v trenýrkách před příslušníky tajné služby NKVD můj pradědeček. Tady z těch parapetů možná praprababička Halyna odháněla holuby. Anebo havrany. V kyjevských dvorcích žijí spíš havrani. A o mnoho let později ve stejné ulici pracovala moje máma. Hledala falešné noty, a když nějakou našla, klepla ji propiskou přes prsty. Propadla jsem se v čase, spadla jsem snad do králičí nory? říkám si a dál zírám na plakát. Nakonec se odvážím vstoupit. 

V lokále je prázdno, až na mladého muže u kávovaru a slečnu nervózně poposedávající na barové židli. Nikdo si mě nevšímá, nikdo mě nezná. Slečna se podle všeho přišla ucházet o práci. Vykládá barmanovi, že je z Oděsy, občas uprostřed věty zaškobrtne. „No dobrá,“ říká on. „A umíte vyčistit kávovar? Nakrájet dort? Připravit affogato? Umíte udělat srdíčko do každičkého latté?“ To všechno, zdá se, umí. „Co vaše ukrajinština? Mluvíte plynule? Píšete bez chyb? S přáteli můžete mluvit rusky, ale u nás v kavárně se mluví ukrajinsky.“ 

„Moje ukrajinština zatím není dokonalá, ale budu se snažit,“ odpoví dívka a usměje se. Úsměv má opravdu okouzlující. „To bude úplně stačit,“ řekne on. A já v duchu dodám: „Pak není důvod, abyste zůstala nezabarem“. Slečna kývá. Kávovar hučí. Potutelně se směju do šálku kávy.