Patří mezi ně i cena za nejlepší knižní design a cena Smoloskyp pro začínající autory, která odstartovala kariéru řadě dnes už známých autorů a autorek. Motto veletrhu je letos „Život na hraně“ a těžko říct, zda šlo vybrat lepší, vezmeme-li v úvahu možnost, že celá akce bude zrušena v případě zhoršení bezpečnostní situace v hlavním městě a že na své stránce organizátoři obligátně informují, kde se nacházejí nejbližší kryty. Do krytu ale dnes v Kyjevě nikdo moc nespěchá. Jak mi místní vysvětlili, zní-li siréna, znamená to nejspíš, že někde vystartovalo letadlo – a v tom případě nebezpečí hrozí až za několik hodin. Kdyby šlo o skutečně nebezpečnou raketu, radary ji nejspíš odhalí těsně před výbuchem. A to už bude na utíkání do bezpečí stejně pozdě.

Nehledě na specifičnost kyjevského veletrhu, kde spolu s programem dostanete i mapku s kryty, je v některých aspektech stejný jako ty ostatní: před každou podobnou událostí běží svůj maraton nejprve redaktoři, kteří musejí dokončit a připravit do tisku desítky rukopisů, spolu s nimi sazeči a grafici. Poté, co redaktoři pošlou knihy do tisku a dají si na den dva nohy na stůl (než všechno začne nanovo), štafetu přebírají tiskaři. Předzásobili se papírem a připravili se na to, že je čekají extra směny. Řada vydavatelství pošle data později, než slíbili, a připojí pokaždé stejně úpěnlivou prosbu: hlavně to vytiskněte ještě před veletrhem. Zatímco pro běžného návštěvníka jsou podobné akce příležitost koupit si knihy se slevou nebo získat autogram některého z oblíbených autorů, pro nakladatelství a knižní trh jsou veletrhy důležitou událostí, kde se uzavírají nová partnerství, kupují práva a vydělávají peníze na vydávání dalších titulů.

Rusové, kteří jak známo mají pro ukrajinskou literaturu slabost, se rozhodli nečekat, až veletrh začne, ale být o krok napřed. Minulý týden proto vypálili tři nejmodernější rakety na charkovské nakladatelství Vivat a tiskárnu Faktor-Druk, v níž vedle Vivatu tiskla také většina ukrajinských nakladatelství. Tiskárna mimo jiné posílala do světa třetinu všech učebnic. Během útoku zahynulo sedm lidí a shořelo 50 tisíc knih.

Spisovatelka Oksana Zabužko ujišťuje, že nejde o žádnou nehodu či náhodu: „Tiskárnu Faktor-Druk vybombardovali přesně týden před veletrhem, zrovna když se tu narychlo tiskly desítky knižních novinek. Zničili ji záměrně, aby tyto knihy nikdy nevyšly, abychom neměli knižní veletrhy a aby ukrajinský knižní trh jako takový neexistoval. Celé čtvrt století se jim ho dařilo umlčovat jinými metodami a teď, když se začal stavět na vlastní nohy, použili bomby a rakety. A to všechno jen proto, abychom četli rusky. Takové svérázné přinucení k Bulgakovovi.“

Oním čtvrt stoletím myslí Zabužko období po získání ukrajinské nezávislosti, kdy bylo v menším městě najít knihkupectví prakticky nemožné. A když už se to člověku podařilo, nenašel tam zpravidla žádné knihy v ukrajinštině. Ve velkých městech se pak na zaprášených policích krčilo pár výtisků povinné četby s tak příšernými obálkami a grafikou, že je člověk bral do rukou jen se sebezapřením. Prakticky vůbec nevycházela překladová literatura v ukrajinštině. Ruské knihy byly levnější a hlavně všudypřítomné. To vše bylo navíc doprovázené pomrkáváním: ukrajinská literatura stejně nestojí za nic, čtěte literaturu ruskou! Nabízí hluboký ponor do lidské duše, Dostojevského, Tolstého a Bulgakova, co ještě probůh chcete?

Možná proto se nedokážu ubránit dojetí, kdykoli dnes na Ukrajině vcházím do některého z mnoha knihkupectví a vidím několik různých edic klasiky, překladové novinky a spokojené návštěvníky, kteří popíjejí kávu a listují knihami. Většina knihkupectví je dnes zároveň útulnými kavárnami, často se tam konají čtení a nejrůznější kulturní akce. Zdá se, že velká válka zasáhla ukrajinský trh na samém vrcholu: ambiciózní plány vystřídalo období ztrát, zkomplikovala se logistika, vzrostly ceny papíru, řada zaměstnanců opustila zemi. Spolu s tím se však zvedl zájem o knihy: podle statistiky se prodává čtyřikrát více básnických knih a prodej některých klasických titulů vzrostl až desetkrát. Právě klasická literatura (někdy se jedná o tituly, které dlouhá desetiletí nesměly vycházet) umožňuje lidem lépe porozumět vlastním dějinám, identitě a alespoň zčásti odpovědět na otázku, proč Rusové začali tuto válku a proč se tak úporně snaží zničit vše ukrajinské, včetně literatury.

Jak si všimla spisovatelka a novinářka Chrystyna Kocira: „Spisovatel Volodymyr Vakulenko schoval svůj rukopis, v němž popsal okupaci, v sadu pod višní. Rusové ho zabili. Spisovatelka Viktorija Amelina jeho rukopis našla. Rusové ji zabili. Vydavatelství Vivat rukopis vydalo. V tiskárně vydavatelství zabili zaměstnance. Zničili tisíce knížek. Je to rozstřílená renesance 21. století. Pachatel je pořád tentýž.“ Autorka naráží na celou generaci ukrajinských spisovatelů, kteří byli povražděni ve 30. letech minulého století a pro které se vžil tento výraz.

Pozoruhodné je, že se u nás ještě stále najdou lidé s přesvědčením, že za všechno může Putin a jeho režim. Knihy, jež shořely v charkovské tiskárně, ale zdaleka nejsou první spálené ukrajinské knihy. Rusové mají pro ukrajinskou literaturu zvláštní slabost už pěkně dlouho. V učebnicích dějepisu se můžeme dočíst, že už roku 1620 „dekretem moskevského cara Michaila Fjodoroviče a jeho otce, patriarchy Filareta-Fedora, bylo nařízeno sebrat a spálit ukrajinské knihy a do budoucna přísně zakázat jejich nákup“. Podobných příkazů, zákazů a dekretů následně vyšly desítky, ne-li stovky. Sedmnácté, osmnácté a devatenácté století bylo pro ukrajinskou literaturu těžkou dobou.

Na konci devatenáctého století si cenzoři kromě zákazu tisku ukrajinské knižní produkce a importu ukrajinských knih ze zahraničí (šlo především o Rakousko-Uhersko) dali ještě tu práci, že zakázali dětské knížky vydávat a prodávat je (1895). Lámu si hlavu proč, když všechny předchozí zákazy musely podchytit úplně všechno? Zřejmě si to chtěli posichrovat. Sovětská vláda přišla s hrubějšími a méně sofistikovanými způsoby. Ale na staré dobré pálení knih také došlo: v knize Vzpoura proti impériu Radomyr Mokryk popisuje podivný požár v někdejší Akademii věd Ukrajinské socialistické republiky, při němž nějakou záhadou vyhořelo jen křídlo ukrajinistiky se všemi vzácnými starými tisky.

Naštěstí dnes se už knihy neopisují, ale tisknou, a tudíž zničit je je těžší. Charkovská tiskárna se však bude podle odhadů dávat dohromady minimálně půl roku. Bohužel byla zničena její nejnovější část s nejmodernějším a nejdražším vybavením. Lidé už zahrnuli tiskárnu finančními příspěvky, které mají pomoci její obnově, a nakladatelství Vivat muselo v minulých dnech odpovídat na desítky dotazů, zda lze zničené výtisky zakoupit virtuálně. A všichni se shodují: nové knihy vytiskneme, ale zmařené životy už nikdo nevrátí.