Bytová krize havranů
Kdysi jsem dostala od jedné překladatelky mých básní nečekaný dotaz. Ptala se, jestli havrani opravdu migrují. Ona si myslí, že havrani nemigrují. A že to mám v básni špatně.
Nejdřív jsem se v duchu ohradila, co je to za nápad prověřovat věcnou správnost básně. Co když napíšu čtyřverší o létajícím kocourovi? Poučí mě, že kočky nelétají? A i kdyby měla pravdu a havrani žili usedle, už je to jednou napsané. Copak ty nebohé ptáky můžu vystřihnout z knihy nebo vyretušovat, jak se dříve dělávalo na fotografiích s politiky, kteří upadli v nemilost?
Havrani byli ve zmíněné básni jen stafáž, přesněji symbol. A nijak originální: jako předzvěst zimy, krátkých dní a pochmurných večerů se objevují již v lidových písních. Ale ptáci mě zajímali odmalička. Ještě dřív, než jsem věděla, co jsou to symboly nebo metafory, mě zaujali jako bytosti, které mají svoje zvyklosti, způsoby a potřeby. Proto tento text nebude o proslulých havranech z knih, počínaje baladou Havran Edgara Allana Poea a konče Korvínou Petra Rákose. Bude o havranech samotných.
Zpět k básni: jakmile pominulo první pobouření, začalo ověřování. Pamatovala jsem si to správně: na zimu k nám přilétají černí opeřenci ze severu a východu, z Pobaltí, Ukrajiny a někdy až od Uralu. Zůstávají u nás do března, mají tu takzvaná zimoviště. Naši havrani zase létají do střední a severní Francie a Španělska. Přesněji řečeno, všechno to jsou svým způsobem „naši“ havrani. Jen s námi tráví různá roční období. Jenže ono to je ještě složitější: ačkoli se děti ve škole učí, že jedni ptáci odlétají, druzí na zimu přilétají a další u nás žijí celoročně, ukazuje se, že řada z nich na tyto popisy nebere vůbec ohled.
Část kosů třeba v zimě táhne na jih, část zůstává. Nikam nespěchají zejména ti, kteří se naučili žít ve městě, kde je větší teplo a stálý přísun jídla. Na jaře neztrácejí čas stěhováním a začínají dřív zpívat a dřív hnízdit. U některých druhů odlétají jen mladí jedinci, asi ne proto, že by je zajímaly všecky krásy světa, ale protože jsou nuceni si hledat nová území. Některé druhy kvůli teplým zimám postupně mění chování nebo zvyky a stále častěji zůstávají na zimu na původní adrese. Částečně to platí i o havranech, těch, kteří byli zvyklí u nás zimovat.
Do pražského parku Charlotty Masarykové, kam je občas chodím pozorovat, se zatím z jihu stále vracejí. Tady, na poměrně malém zeleném trojúhelníku mezi ulicemi Badeniho, Na Valech a Na Baště sv. Jiří, hned za stanicí metra Hradčanská, si postavili víc než padesát hnízd. Jejich vícegenerační vily je možné pozorovat na rozložitých platanech a dalších stromech. Jsou obrovské a ozývá se z nich nepřetržité vícehlasé krákání. Havrani, na rozdíl od samotářských vran, žijí ve velkých hejnech. Něco podobného jsem měla v Evropě možnost pozorovat už jen u papoušků, kteří se postupně usazují ve více a více evropských městech. Staví si obdobné lofty vysoko na stromech a stejně hlasitě se překřikují.
U nás zatím papoušci nehnízdí, je to ale nejspíš jen otázkou času, a budou-li zimy ještě teplejší, zelená hejna mníšků nebo alexandrů se u nás nejspíš také objeví. Poprvé jsem je okouzleně a nevěřícně pozorovala ve Wiesbadenu, kde je celoročně vyšší teplota vzduchu díky přítomnosti teplých pramenů. Vědomí, že jde o invazivní druh, který vytlačuje původní ptáky, moje dětinské nadšení nedokázalo potlačit. Naposled jsem mníšky sledovala v barcelonském parku Güell. Je to až trapné, ale zajímali mě víc než proslulé sochy a kachle a celý park samotný. Možná proto, že pamětihodnosti byly v obležení lidí se smartphony. Jejich množství mě děsilo a pudilo z parku pryč, ale papoušků si nevšímal skoro nikdo. Také papouškům se dařilo nevšímat si toho davu tam dole a ignorovat ho. Poletovali mezi svými obřími hnízdy na vršcích palem, překřikovali se a kašlali na nás. Papoušci jsou drzejší a méně ostýchaví než havrani: snadno se přizpůsobují a vydrží snad cokoli. Jinak by se nemohli tak rychle šířit Evropou.
S havrany je to jinak: jednak se jejich počet snížil od půlky minulého století, kdy se začala používat jedovatá hnojiva na bázi rtuti a dalších chemikálií, jednak jsou o něco plašší. Na svých hnízdištích, nocovištích i zimovištích mají rádi klid. Pokud je něco v jejich zimním bydlišti vyruší, už se tam v příštích letech nemusí vůbec vrátit. Největší zimoviště havranů na jižní Moravě se nachází v Brně, na pravém břehu Svratky. Jenže tam radní chtějí postavit lanovku, která má vést přímo nad stromy, kde se ptáci shromažďují. Bude je nejen rušit neustálým hlukem a světlem, ale stane se také nebezpečnou pastí, protože o dráty se ptáci často zraňují. Petici proti lanovce podepsalo více než 6 000 lidí a v době, kdy to píšu, se každý z nich nejspíš raduje – soud stavební povolení ke stavbě zrušil.
To ale není konec, celý projekt to jen vrátilo o několik kroků zpět. Nejlepší by bylo, kdyby si ti, kdo lanovku vymysleli, uvědomili, že moderní město není takové, kde je spousta vějiček na turisty (zrovna Barcelona by mohla vyprávět: ještě před sto lety nebyla pro návštěvníky vůbec atraktivní a městští radní začali dělat nejrůznější opatření, aby turistický ruch zvýšili – a nyní město i jeho obyvatelé úpí), ale takové, které myslí na všechny své obyvatele. Teprve se učíme takhle uvažovat, ale kromě dětí, rodičů s kočárky, důchodců a lidí na vozíku jsou to i zvířata a ptáci. A ti potřebují nejen zelené plochy v podobě parků, živých plotů, křovin, neposekaných trávníků, ale také zelené koridory, které tyto plochy propojí. Potřebují bezpečnější plánování budov (aby se budovy nestávaly jejich skleněnými hroby) a taky místa pro hnízdění a nocování. Zdá se, že brněnští havrani získali trochu času. Jedni právě odlétají, druzí mají v příštích říjnových dnech přiletět. Na krátký čas se možná i potkají. Snad se napřesrok budou mít kam vrátit.