Je otištěná do půdorysu ulic, schodišť, věží, fasád, arkýřů a také mosazných klik a porcelánových servisů ve výlohách vetešnictví. Jindy není její esence tak zjevná, je jemnější. Jednu Vídeň jsem takhle našla na břehu Jadranu, další ve dvoře za tajemnými dveřmi v blízkovýchodním městě, plném datlových palem. 

K mému úplně prvnímu setkání s Vídní došlo během letního výletu do Černovic. Byla jsem čerstvá studentka univerzity, začtená do Muže bez vlastností a románů Tarase Prochaska a Jurije Andruchovyče. Ukrajinští prozaici připomínali, že kdysi byla Vídeň zdejším hlavním městem a se Lvovem a Černovicemi ji spojoval rychlík. Dnešní Ukrajina na rakousko-uherské dědictví navazuje často a ráda, ale na počátku tisíciletí to celé znělo neuvěřitelně. Uvěřila jsem, až když jsem ve výloze jednoho antikvariátu, na jedné z velmi postsovětských ulic, pohlédla z očí do očí vybledlému Františku Josefovi v masivním rámu. Cítila jsem se v té chvíli jako nevěřící Tomáš, který právě vložil prsty do Kristových ran. 

A pak už to šlo raz dva. Potkala jsem Vídeň v Terstu a na chorvatském Malém Lošinji, kde si ji rakouská šlechta zpřítomnila pomoci promenády s desítkami překrásných vil, v Krakově, Lvově, Košicích a Lublinu a samozřejmě v Budapešti. Ale chátrající a blednoucí paláce na obrovských bulvárech, projektované jakoby pro obry, mě stále častěji nutily myslet na jakousi tajemnou neznámou civilizaci a stále méně na Vídeň. Tohle přece nemůže být jen megalomanská nápodoba, říkala jsem si. A zamilovaná do Budapešti jsem začala, stejně jako kdysi její obyvatelé, na Vídeň žárlit.

Nejpodivnější setkání s Vídní jsem však zažila v Jeruzalémě. Mimochodem, kdysi jsem četla, že v Karpatech jsou jeskyně, kterými vedou tajné chodby přímo do Svatého města. Tyto zkratky ovšem znali jen zázrační chasidští rabíni. Ve Svatém městě zase mají dveře do střední Evropy: nacházejí se na ulici Via Dolorosa u třetího zastavení a mně je ukázala moje izraelská kmotra. Za nimi jsou schody a ty vedou do paláce, který by klidně mohl stát na Ringu: stěny jsou tu obložené tmavým dřevem a ozdobené elegantními tapetami, ze stropu visí křišťálové lustry a z masivních rámů se dívají… ano, ano, oni, Habsburkové. Je to takzvaný Rakouský hospic, který nechal asi před 150 lety otevřít František Josef I. při své návštěvě Jeruzaléma a věnoval ho poutníkům ze své říše. Budova později složila různým účelům, až ji v roce 1985 Izrael vrátil Rakousku, které ji láskyplně zrekonstruovalo a dnes je tu hotel a kavárna Terst, kde servírují skvělý štrůdl. Spolu se zpěvem muezzina a obrysem palem to vytváří jedinečný efekt, něco mezi snem a prozřením, že čas a prostor nejsou ve skutečnosti kontinuální, ale tekuté a tajemné.

Po těchto zkušenostech mi připadalo poněkud zrádné jet do Vídně. Její tolikrát potkaný otisk ve mně odvedl svou práci, aniž jsem viděla originál. Co si pak počít s originálem? V hlavním městě Rakouska jsem předtím několikrát byla, ale šlo o jednodenní, uspěchané a utilitární návštěvy, které jsem nepočítala. Potřebovala jsem jet do Vídně kvůli Vídni. Ale jak začít? Osvědčený způsob je přiblížit se městu skrze knihy, takže jsem vytáhla z knihovny dobře zapomenutého Muže bez vlastnosti, Zajíce s jantarovýma očima, Pianistku a Malinu Ingeborg Bachmannové. Ale nestihla jsem se do nich začíst. Proto jsem se rozhodla pro druhý osvědčený způsob: několikrát se ve městě ztratit a znovu nalézt. Vytrvalé bloudění pomáhá se do města vcítit, díky tomu obvykle rychle zjistíme, která místa jsou pastmi na turisty a kde bije jeho srdce.

Jedno z takových míst se mi podařilo najít. Došlo tu k zastavení nebo konzervaci času, nikoli záměrně, jako v muzeu, nebo stylizovaně, jako v retro bistru, ale díky jeho přirozené povaze. Je to obchod s látkami Willhelm Jungmann und Neffe na Albertinaplatz. Lze ho snadno poznat díky zlatému nápisu a výstavce pestrobarevných kravat. Vydali jsme se tam pozdravit pražského krejčího, který se tu vždy jeden den v týdnu věnuje svým zdejším zákazníkům. Když jsem si zvykla na interiér v historizujícím stylu, se stěnami a stropem z tmavého dřeva s inkrustacemi a erby, oči začaly těkat po regálech s látkami zabalenými do papíru. (Ano, do papíru, protože papír odpuzuje moly. Proč vymýšlet něco nového, když už byl jednou vymyšlen osvědčený způsob?) Většina látek měla tlumené ušlechtilé odstíny a struktury, zato stojany s kravatami a kapesníčky vybuchovaly lesklými barvami a připomínaly chumel papoušků. U jednoho z regálů klátivě postával vyčouhlý mladík ve vestičce a s velkýma smutnýma očima, příručí. Na okamžik jsem měla pocit, že tu stojí od samého počátku.

A počátek obchodu se datuje k roku 1836, kdy ho otevřel Wilhelm Jungmann, mladík z městečka Svätý Jur nedaleko Bratislavy. Podnik přešel na jeho děti, potom na jejich děti, přestál obě světové války (neobešlo se to bez jedné emigrace do Bogoty a jedné sebevraždy), změnil majitele a dnes ho vede vysoký pán v brýlích s kovovými obroučkami, jinak též znalec židovské genealogie, Georg Gaugusch, který se nám omluvil, že musí běžet, protože večer má přednášku o rodině Wittgensteinů v Leopoldmuseu. Práci vedoucího krejčovství převzal tento pán po své matce (mimochodem právě ona zavedla do sortimentu kromě látek i papouškové kravaty a kapesníčky) a ona zase po své matce. Jestli se něčím Vídeň liší od výše zmíněných měst, je to kontinuita, napadlo mě. A Vídeň si to uvědomuje a hýčká si ji. Věci tu trvají, mají sklon zůstávat stejné. I když občas je naruší nějaká válka, vynucená emigrace nebo sebevražda.

V obchodě bylo rušno. Zatímco dřív v něm nakupovali a nechali si šít Rothschildové a Ephrussiové, dnes to jsou kromě šlechticů a bankéřů také umělci a milovníci krejčovského řemesla. Někteří z nich sem chodí jen v určitý den, aby zastihli pražského krejčího. Jiní chodí v jiný den, aby zastihli krejčího, který jezdí z Terstu. Oba mistři se střídají v malé místnosti za pultem, jejíž interiér sice není tak okázalý, ale i tak připomíná muzeum. Krejčí si stěžuje, že za třicet let, co tam pracuje, mu stále slibuji, že dílnu renovují, ale nic se neděje. „Tady šiju,“ ukazuje nám, „a kdybyste šli dolů po těchto schůdcích, najdete chodbu, kterou se dalo projít do kavárny hotelu Sacher. Zatímco dámy čekaly na úpravu šatů, šly si dát kávu a zákusek. Musely jít tajnou chodbou, nemohly přece běhat po ulici.“

Dívám se na kovové schůdky uprostřed místnosti, které vypadají jako v zákulisí divadla. Pár metrů od nás před hotelem Sacher stojí frontu turisté, kteří marně hledají a marně touží najít kousek světa včerejška. A netuší, že pod jejich nohama vede tajná chodba, na jejímž konci je krejčovství. A v tomto krejčovství žije stará Vídeň: poťouchlý prošedivělý krejčí, znalec židovské genealogie, jeho příručí a chumel barevných papoušků, které jistě krmil z ruky Bruno Schulz.