Namítnete možná, že tu jsou věci, které si pozornost zaslouží víc. Láska, například. Jeden recenzent se slabostí pro psychoanalýzu mi kdysi vytkl, že píšu povrchní básně. Pravda je, že mám od dětství sklon nořit se do všeho příliš hluboko a vším se příliš trápit. Proto jsem si zamilovala povrchnost a vědomě se o ni snažím. Možná proto tak ráda píšu o překližce, stolech a židlích.

Dělal to ostatně i jeden z mých nejzamilovanějších básníků, Josif Brodskij. Tenhle petrohradský emigrant dokázal vměstnat do jednoho a půl pokoje, kde prožil dětství, všehomír a jeho rozmluvy se židlí a radiátorem mu vynesly Nobelovu cenu. Kdyby žil, určitě by napsal báseň o nějakém kusu z Ikey, univerzálním, laciném, a přesto krásném a vyvolávajícím tíseň. Nejen proto, že všechny židle kdysi bývaly lesem a už nikdy nebudou. Především proto, že kdo je nedokáže lehce a elegantně smontovat, v jistou chvíli se zákonitě cítí neschopný a ponížený. Takže skoro my všichni.

Hotový katalog Ikey. Právě taková byla moje první knížka. Bylo mi šest, když mi rodiče podstrčili ručně svázaný papírový sešitek s tím, že mám napsat knihu, a nedivila bych se, kdyby mi tenkrát podomácku vygenerovali i nějaké to ISBN. Žila byla holčička, psala jsem a doprovázela to přesnými nákresy, a v bytě měla: stůl, postel, židli, skříň, knihovnu. Kniha bohužel došla ve chvíli, kdy jsem dokončila seznam položek. Jak se holčička jmenovala a co se s ní stalo, se už nikdy nedozvíme. Přesněji, nestalo se s ní vůbec nic. Může se snad někomu přihodit něco horšího?

Mně se později naštěstí přihodila spousta věcí. Už za dva roky mě čekalo stěhování kamsi do Československa (kde to vůbec je a jakým jazykem se tam mluví? Dětský atlas, můj jediný zdroj informací, nabízel jen slabomyslný obrázek lidových krojů). Rodiče mi to oznámili na poslední chvíli, nestihla jsem se rozloučit ani se spolužáky, ani s naším jednopokojovým bytem. Možná díky té knížce si v sobě nesu jeho přesný otisk: skoro všechen nábytek v něm byl bílý, protože rodiče, doboví hipsteři, nechtěli ani za nic mít doma typický sovětský interiér s tmavou stěnou, prosklenou vitrínou plnou křišťálových mís a kobercem na zdi. Každý kus sehnali někde jinde a skoro všechno natřeli na bílo. Mezi touto bělobou se odehrávaly moje první hry a první zaoceánské plavby, osvobozování zajatců pomocí létajících sandálů, boje s Medúzou i skříňové horolezecké výstupy.

A každý kus nábytku tu měl svůj příběh. Třeba rodičovská postel z dřevotřísky, kterou stloukl otcův šikovný spolužák. Vyprávěl nám, že ho matka tolik dusí svou láskou k čistotě, že si vyrobil umělou pavučinku a pavoučka a zavěsil si je do rohu nad své lůžko. Od té doby se snažím mezi pořádek, k němuž přirozeně tíhnu, rozsévat aspoň zrnka nepořádku. Za ty roky jsem se v tom stala mistrem: nejenže jsem za tři měsíce v novém podnájmu ani jednou neumyla podlahu, ale navíc dokážu přebývat v bytech, kde se téměř neuklízí, a cítit se v nich doma.

Dalším (a posledním) kusem nábytku, o kterém se zmíním (než mi zase dojde prostor), je masivní hnědá knihovna, která přežila mnohá stěhování a dodnes stojí v otcově bytě. Archetypální skříň, pod níž žilo nejstrašnější ze strašidel, odporný gekon chystající se sežrat celou naši rodinu. K šestým narozeninám jsem dostala nesmírně vzácný poklad, pytel žvýkaček ve zlatých a stříbrných obalech. V sovětské Ukrajině se nic podobného nedalo koupit a já jsem nic vzácnějšího jaktěživ neviděla. Rodiče ho schovali právě tam. Donutili mě si nejprve kleknout, lehnout, pak strčit pod skříň hlavu a nakonec pod ni doslova vlézt. Oni dobře věděli, kdo tam žije. Jejich výchova spočívala v dodávání kuráže a tahle lekce byla nasnadě: nejcennější poklady jsou ukryty v doupatech nejstrašnějších draků. Takže nekecej a šup na to, ty náš malý svatý Jiří.

A tak jsem vlezla pod hnědou knihovnu a porazila svého prvního draka. Žvýkačky sníte, masivní hnědý nábytek se vám možná bude protivit do konce života, ale tenhle pocit nezapomenete. Bohužel to nebyl zdaleka jediný drak v našem bytě. Strašidla tam žila snad všude, pod každým kusem nábytku. Dnes si to vysvětluji vztahy mezi rodiči: táta nebyl skoro nikdy doma, maminky si nevážil a možná ji ani neměl dost rád, ona zase neměla dostatek odvahy, aby si to přiznala a vyvodila z toho důsledky. My děti jsme jen cítily, že je něco špatně, ač navenek bylo všechno v pořádku. V dospělosti z podobného vztahu můžete odejít, ale jako dítě takový luxus exitu nemáte. Rozstrkávat tíseň do vhodně zvolených úložných prostor nakonec není nejhorší cesta, jak to přežít. Besta, trysil, bostrak. Vuku, hemnes, lyke. Židle, stoly, postele, stoličky, police, taburety, všechno je k tomu dobré.

Nakonec nejde o nic jiného než co nejrychleji vyrůst. Jestli se pak stanete truhlářem, bytovým designérem nebo třeba novým Josifem Brodským, není až tak důležité. Podstatné je, že se odstěhujete, budete mít vlastní nábytek a budete si ho montovat sami.