Jedno z největších světových muzeí umění, Metropolitní muzeum umění v New Yorku, změnilo popisky u obrazů Ilji Repina, Ivana Ajvazovského a Archipa Kuindžiho. Stejně jako na webových stránkách muzea je nyní nově uvedeno, že se jedná o ukrajinské, nikoli ruské umělce.

Jako malá jsem milovala rodičovská alba se známkami. Když byli dětmi, odlepovali je z obálek, kupovali i vyměňovali se spolužáky, já jsem se nedostala dál než k prohlížení a snění, že někde mezi nimi leží nějaký vzácný modrý mauricius. Nejvíc času jsem strávila nad alby s výtvarným uměním. Byla tam i řada děl českých umělců, hlavně grafik, a když jsem je později uviděla v Národní galerii, moje první asociace mě zavedla právě k tomuto albu. Také Ilju Repina a Ivana Ajvazovského jsem poprvé uviděla tam. Stejně jako modernistku Zinaidu Serebrjakovu, její slavný autoportrét, na kterém si češe vlasy. Všechny jsem je s dětskou naivitou, která, jak se ukázalo, byla vlastní i světovým muzeím, považovala za umělce ruské. Sbírka známek naznačovala, že skoro žádní ukrajinští umělci neexistují.

Ukrajinská komunita a odborníci opakovaně poukazovali na zavádějící popisky, ale nic se nedělo. A pak přišla válka. Kuidnžiho muzeum v Mariupolu Rusové zničili, desítky jiných ukrajinských muzeí vykradli. Umělecká díla naložili do neoznačených dodávek a odvezli do Ruska nebo na okupovaný Krym, naštěstí se to v řadě případů podařilo natočit a zdokumentovat. Byla za tím obyčejná hamižnost, nebo něco hlubšího? Třeba snaha uvést do praxe Putinova slova, že ukrajinská kultura neexistuje?

Dříve bylo zvykem ztotožňovat s Ruskem celou ruskou říši, později roli říše přejal Sovětský svaz. Když jsem si přečetla, že se Ilja Repin narodil v kozácké rodině v Charkovské oblasti a jeho klíčová díla obsahují řadu ukrajinských motivů, pocítila jsem radost stejně jako smutek, že se to dozvídám až nyní. Autor ikonických obrazů mořských bouří a ztroskotání Ivan Ajvazovskij byl zase Armén narozený na Krymu, tedy opět žádný Rus. Zinaida Srebrjakova, u které ruská wikipedie uvádí, že jde o „jednu z největších ruských umělkyň“, se narodila na panství nedaleko Charkova, a než odešla do Francie, studovala právě u Ilji Repina. Ukrajinská wikipedie se o ní zmiňuje jako o ukrajinsko-francouzské malířce. A teď se podržte, Ukrajinec byl i autor Černého čtverce Kazimir Malevič.

Stejně jako na každém kolonizovaném území bylo v ruské říši pro umělce výhodné a prestižní, ne-li přímo nezbytné, zamířit do metropole, přijmout její zvyklosti a jazyk, splynout s ruským obyvatelstvem. Během devatenáctého století se ti nejtalentovanější umělci zpravidla porušťovali a mířili do Petrohradu a Moskvy. Ale jak je vidět, i ti, kdo se hlásili ke svému ukrajinskému původu, byli později poruštěni institucionálně a pro zbytek světa se stali Rusy.

Co přinesl rok války? Kromě nesmírného utrpení také obrat v myšlení, kterému se obecně říká dekolonizace. V případě Ukrajiny je přesnější slovo deimperializace: kromě banálního poznání, že vše, co pochází z bývalé ruské říše nebo Sovětského svazu, nerovná se ruské, to přináší i zajímavý mentálně-geografický posun. Centra, ke kterým se Ukrajina vztahovala, se vracejí z Moskvy a Petrohradu zpět do Kyjeva a Charkova. Ukrajina konečně přestává být nahlížená jako geografická i mentální periferie ruské říše.

Při poukazování na zločiny Ruska spousta lidí pokyvuje, že Putin je špatný, ale jedním dechem dodává, že velká ruská kultura za Putina nemůže. Ale válka obnažuje, jak moc je kultura spjatá s mentalitou, podle které je Rusko nadřazené a lepší než všichni jeho sousedi, na jejichž dědictví si dělá nárok. O koloniálních aspektech ruské kultury se v Moskvě pochopitelně nemluví, horší je, že o nich nechtějí slyšet ani mnozí liberální Rusové, kteří se rozprchli do světa. To je jeden z důvodů, proč je nyní necitlivé, ba hloupé označovat Rusy a Ukrajince za bratrské národy, zvát je na společné výstavy, udělovat jim společná ocenění a čekat, že budou na festivalech rozprávět o společném dědictví. Je to totiž návrat k perspektivě, kterou je načase opustit.

Proto je tak důležité to, co udělalo Metropolitní muzeum. I to, že u obrazů Archipa Kuindžiho umístilo poznámku, že budova muzea byla 21. března 2022 zničena v důsledku přímého zásahu ruské bomby. Mýtus o velké ruské kultuře dostává trhliny a to je dobře. Je čas, obrazně řečeno, vytáhnout všechna stará alba se známkami a prohlédnout si je pořádně v novém světle. Kdo ví, jaký modrý mauricius se mezi nimi ještě objeví.