Patos ano, ale velikášství, chlapáctví, hrdinství? To moc ne, náš dědeček si vybírá ty tklivé. Hrdiny jsou v nich obyčejní vojáci, odcházející, usínající a nevracející se, a pak jejich marně čekající dívky. Nejslavnější z nich bude asi ztepilá Kaťuša.

Ruské válečné písně jsem neslyšela roky, až teď v květnu, na Den vítězství. A dávala jsem si sakra velký pozor, aby na mně nebylo nic vidět. Protože dědeček v té válce bojoval. Měl štěstí: nebyl u pěchoty, ale u dělostřelectva, a později dělal zásobovače a spojaře, což dost zvýšilo jeho šance na přežití. Poslali ho na východní frontu, byl zasažen střepinou granátu, ale vrátil se a přinesl si spoustu medailí. A teprve po návratu si začal namlouvat mou babičku, překrásnou Polku z malého ukrajinského městečka. A ta si ho nakonec vzala. Hlavně proto, že byl Polák.

Polák a taky Čech, ale vůbec ne Rus. Takový normální středoevropský osud: narodíte se v jiné zemi, než ze které pocházejí vaši předkové, chvíli to tam okupují Němci, chvíli Rusové a vy skončíte jako voják Rudé armády. Přesto je dědeček na své medaile a odznaky velmi hrdý. Připíná si je dokonce na sako, když jde k zubaři. A na otázku, který svátek má nejradši, odpovídá: Den vítězství. A proč? Protože se slaví konec té nejstrašnější války v dějinách! Jak se vůbec můžeš tak idiotsky ptát? možná si myslí. Ale neřekne to a nedá na sobě nic znát.

Můj dědeček je vůbec takový poťouchlý. Rád vypráví vtipy o komunistech a směje se na jejich účet. Napadá mě, že je typický píkaro, protože válku i následná nedobrovolná léta v armádě v Mandžusku přežil doslova s písní na rtech. Ty roky se mu spojují se sváděním manželek důstojníků, pašováním drobných cenností v podpatcích vysokých vojenských bot, a především s hudbou. Dědeček přežil, protože byl muzikant. Hrál generálům a štábním důstojníkům, hrál jejich manželkám a obyčejným vojákům. Hrál na foukací harmoniku, na akordeon i na klavír. Hrál na všechno, co bylo po ruce, a nakonec vyhrál. I píkaro ale může být ve válce raněn, může být dokonce zabit. Nebude to ale srdce, kam bude zasažen, nýbrž zadek.

Když vypráví o válce, není v tom žádné hemingwayovské chlapáctví, kromě poťouchlosti je v tom už jen smutek, protože v ní padlo hodně jeho kamarádů a protože v ruinách Královce asi viděl hrozné věci.

Teď poslouchá sovětské písně a pláče. Pro nás, co jsme odvykli patosu a válku viděli jen v televizi, dost divná situace. Trochu trapná, trochu dojemná. V posledních dnech se hodně psalo o tom, že velikášské oslavy Dne vítězství jen nahrávají velmocenským zájmům Ruska a že se při nich zapomíná na obyčejné vojáky. Jenže já vím, že on by rád pořádné oslavy: věnce, květiny, pocty, průvod, pochod, zkrátka velkou slávu, na kterou byl zvyklý z doby, kdy ještě žil na Ukrajině. Na hřbitově v našem městečku stojí socha neznámého sovětského vojína s rudou hvězdou na čepici. Půjdeme tam, až se budou slavnostně pokládat květiny? ptá se. Už to bylo, brzy ráno, lže mu moje máma. Měl jsi dřív vstávat, zaspal jsi to! Musí mu stačit kytice, kterou dostal od nás. Čokolády, pivo, klobásy a další dobroty.

A tak aspoň sedí u kuchyňského stolu a poslouchá válečné písně. Dojímá se nad Kaťušou v jabloňovém sadu. A mně běží hlavou slova téhle písně, jak jsme je halekali s dětmi ze dvora, když jsem chodila do první třídy. Místo jabloní v ní rozkvétaly smetáky, a Kaťuša nevycházela na břeh, aby zpívala, ale aby mířila a střílela do nebe… klobásou. To vymyslel můj táta! Ne ne, to byl můj táta! překřikovali jsme se. A měli jsme pravdu: vymysleli to naši tátové, aby nějak přežili písně našich dědečků.

Myslím ale, že ten náš by to pochopil a ještě by se ze srdce zasmál. Stejně tak jako dejvickému maršálu Koněvovi politému růžovou barvou. Asi by se zasmál, ale zkoušet to nebudu. Možná je přece jen lepší nechat mu jeho písně. My už to nějak zvládneme a nedáme na sobě nic znát. Protože ruku na srdce, co my víme o válce?