Odpovědný redaktor mi později potvrdil mé podezření, že grafik zrovna procházel tvůrčí krizí. Neměl prý ani nápady, ani sílu knihu prolistovat. „Víš přece, že je to jiný jih,“ psala jsem mu zoufale při čtvrtém pokusu. „Má tlumené barvy, vyprahlou půdu, rostou tam jen cypřiše a granátová jablka. Jih Itálie nebo možná Arménie, ale rozhodně ne Kalifornie.“ Ne, lidé tam nepijí Sex on the Beach. Pijí domácí červené víno a likér z místních hořkých bylin.

Na tohle všechno jsem si vzpomněla, když jsem pila likér Amaro Lucano, vyrobený z hořkých bylin, v maličkém baru v horském městečku na jihu Itálie. Pila jsem ho poté, co jsem se neúspěšně pokusila vyjet nahoru jednou z ulic v centru. Byla asi metr a půl úzká, dlážděná kočičími hlavami – ale jen po stranách –, uprostřed vedly malé, ale opravdové schůdky, aby se chodcům lépe stoupalo a sestupovalo. Sklon silnice se neodvažuju odhadovat. Řeknu jen, že do onoho dne jsem nevěřila, že do takových kopců auta jezdí. Ulička navíc každou chvíli prudce zatáčela tu doleva, tu doprava, takže pořádně se rozjet nepřicházelo v úvahu. Občas bylo třeba přibrzdit a projet opatrně úzkou myší dírou. To všechno ale nešlo dohromady. Můj boj sledoval stále větší hlouček místních. Nakonec mi nezbylo než to vzdát, zastavit a přenechat volant jednomu ze zkušených místních horalů.

A pak jsem seděla v baru, klepaly se mi ruce a pila jsem hořký likér své řidičské prohry. Na etiketě láhve byla namalovaná plavovlasá dívka s košíkem kvítí, připomínající spíš Rakušanku než Italku. Možná proto, že jsme se nacházeli v Lukánských Dolomitech? Každopádně jsme byli asi jediní turisté v Pietrapertose, kdo sem nepřijel za místní atrakcí, takzvanou Il Volo dell’Angelo (doslova „andělský let“). Je to lanovka, která propojuje dvě horské vísky, Pietropertosu a Castelmezzano, ležící na opačných stranách údolí. Člověk se může nechat svázat do kozelce a v podobě kokonu s helmou na hlavě se nechat poslat přes propast na druhou stranu. My jsme usoudili, že adrenalin z jízdy po místních silnicích nám úplně stačí. Byli jsme tu, abychom viděli, jak vypadá jih ve vnitrozemí.

Začali jsme ale Materou, hlavním městem regionu Basilicata. Matera je známá tím, že kvůli chudobě a špatné hygieně byla v 50. letech celá vystěhovaná. V příbytcích, často vytesaných ve skále, tu spolu nezřídka žili lidé a zvířata pohromadě. Dnes jsou mnohé z nich přestavěné na luxusní hotely a Matera je hlavním turistickým magnetem jižní Itálie. Prvně jsem se o ní dočetla v románu Carla Leviho Kristus se zastavil v Eboli (1945). V Mateře se cestou za ním zastaví jeho sestra, vzdělaná seveřanka, lékařka, a je patřičně zděšená a pobouřená tím, co vidí.

Na jméno Carlo Levi a na jeho pozoruhodný román (dnes už trochu zapomenutý a špatně dostupný i v antikvariátech), narazí každý, kdo se v Itálii vydá směrem na jih. Mnozí se naopak na jih vydají právě kvůli němu. Obojí byl tak trochu náš případ. Výtvarník a lékař, poslaný ještě před válkou za své antifašistické názory do horského městečka Aliano, (méně romanticky řečeno: do naprosté díry ležící „in the middle of nowhere“), ho proslavil po celém světě. V těsném přátelství s chudými vesničany, které maloval, léčil a o kterých psal, tu strávil rok.

Román je to pozoruhodně nadčasový (totéž mimochodem platí o skvělém překladu Libora Piruchty z roku 1957), možná proto, že autor mísí neorealisticko-kritický popis místního společenství s prvky magického realismu. Zobrazuje chudé zapomenuté městečko obklopené neúrodnými a strašidelnými roklemi, kde žijí pracovití, drsní a pověrčiví lidé, pro které je existence draků a loupežníků uvěřitelnější než představa Říma s papežem a prezidentem. Není tu nic, co by stálo za vidění. „Apulie není zvyklá, aby se o ni někdo zajímal,“ poznamenává lakonicky ruský exilový spisovatel Pavel Muratov, autor trojdílného putování po Itálii Obrázky z Itálie (1912) o sousední provincii. Jestli dojel do ještě vzdálenější Basilicaty, to si nejsem vůbec nejistá. Nejspíš dojel, cestoval totiž na motorce, což je na jihu lepší varianta než auto.

Pavel Muratov nicméně u nás není k sehnání ani v antikvariátech, respektive dá se koupit v antikvariátech ruských a taky polských. U nás nevyšel. Po své první cestě na jih Itálie, jsem začala shánět všechno, co si mohu o tomto místě přečíst v jazycích, které jsou pro mě dostupné. Věděla jsem, že se tam nevrátím celý rok, a měla jsem pocit, že to nevydržím. Takže jsem četla Leviho, trochu pirátsky staženého Muratova, polského reportéra Dariusza Czaju (Gdzieś dalej, gdzie indziej, 2019) i rozvláčné a úmorné povídání Čtvero ročních období v Basilicatě od britského novináře Davida Yeadona, který se neúspěšně pokusil Leviho napodobit.

Všichni tito autoři mají společné, že jih představují jako chudé, zapomenuté, a proto tajemné a romantické místo. Je to nicméně vždycky pohled zvenčí (v Leviho případě nejméně, neboť se nedobrovolně stává jako jediný jedním ze zdejších) a čtenář se musí rozhodnout, do jaké míry tomu chce a bude věřit. Jedno je zřejmé: zatímco pro nás ve střední a východní Evropě je příznačné uvažování na ose Západ–Východ, pro Itálii je sémanticky mnohem významnější osa Sever–Jih. A o geografii a meteorologii tu jde až v poslední řadě. Když jednou opustíte sever a vkročíte do Mezzogiorna, už jako byste už ani nemohli jet jižněji. Jste na jihu, všechno a všude tu bude už jen jih: chudší ekonomicky i kulturně, barbarštější, provinčnější, vyprahlejší, zapomenutější. Je zajímavé, že podle statistik tu nastupuje na vysokou školu mnohem víc mladých lidí než na severu. Většina totiž chce odejít pryč.

Aliano (v knize Levi používá zdejší nářeční název Gagliano) člověka v tomto dojmu utvrzuje. Stejně jako za Leviho časů, vzbuzuje i dnes zdání, že se tu nikdy nic neděje. Do městečka je těžké se dostat, jedna z dvou strmých cest, které sem vedou, se sesula do strže, všude jsou zákazy vjezdu. Na přespolní tu místní zvědavě zírají. Nějaké turisty ale zřejmě už někdy viděli, je tu totiž autorovo muzeum, jeho dům a depozitář, ale všechno to je zavřené. Stejně jako infocentrum, kde mají být k dispozici klíče od památek. Jediná otevřená restaurace nabízí jen sváteční menu, takže oběd trvá tři hodiny. A číšníci nosí na stůl další a další venkovská jídla: zapečený bramborový koláč s vajíčky a slaninou, tři druhy těstovin, dušené vepřové. Ryby ani zeleninu tu moc nejedí. Obojí by musel někdo dovézt, což se asi neděje moc často. Ve městečku není ani supermarket, jen pár večerek, které nabízejí základní věci.

Nakonec tedy jdeme na hřbitov, položit na Leviho židovský hrob pár kamínků. Zprvu nenáviděné Aliano si nakonec zamiloval natolik, že tu chtěl být pohřbený. Za hřbitovní zdí si natrháme trochu listů planých oliv na čaj. Na náměstí sedí pár motorkářů. Ti nepřijeli za Levim, přijeli se podívat na „calanchi“ – bílé, strmé, strašidelné skály, které se zvedají ze strží okolo. Spí tu kočky, poletují luňáci, několik opuštěných domů vypadá, že každou chvíli spadnou do propasti. Přemýšlíme, jak pojedeme zpátky, když je jedna ze dvou silnic sesutá a druhá vede opačným směrem, než potřebujeme. A proč jsme tu na jihu, když je sever harmonický, půvabný a plný krásných památek? Tady je bodláčí, planá granátová jablka a bílý prach. Jenže koho jednou jih chytí, toho už nepustí.