Debutová sbírka Osip míří na jih překladatelky Marie Iljašenko je uvedena verši Osipa Mandelštama, v nichž tento ruský básník první poloviny dvacátého století vzpomíná na svůj pobyt v Arménii. V Mandelštamových verších proti sobě stojí daleká, exotická země a neutěšená realita, v níž je vysněná země jen předmětem touhy. Tento protiklad (snění o dálkách, často konkrétně o Arménii, a uvíznutí v nehybnosti – sobotního odpoledne, nemoci, kdy je nutné ležet v posteli, spánku) je přítomný i v básních Marie Iljašenko, i když není tak vyhrocený. Autorčina rozpjatost mezi domovem, často útulným, ale často také těsným, a místy nebo městy v Evropě či mimo ni, které si představuje nebo na ně vzpomíná, má v sobě něco z Mandelštamovy touhy po Arménii. Návaznost na ruského básníka se ale projevuje i v charakteru veršů, které jsou tvořené odkazy a navazováním na antickou kulturu – a nejenom na ni.

Opozice setrvávání na jednom místě a rozlétávání se (hrdina závěrečné poemy, ptáček Osip, touží opustit svou klec a vzlétnout) do různých světových stran je výchozí situace všech básní sbírky. Putování zde však figuruje nejen jako přemisťování v reálném prostoru, ale i jako cestování záhyby vlastní paměti, zkušeností a také kulturním prostorem a časem. Iljašenko velmi efektně, ale vždy opodstatněně vrší motivy z různých kulturních oblastí a historických období – kromě již uvedené antiky a řecké mytologie také z židovství či východních náboženství. Ve způsobu, jakým to činí, je obdivuhodná lehkost, snad až drzost, s níž si vypůjčuje a ovládá rozmanité kulturní a dějinné skutečnosti a mísí je s vlastními zkušenostmi a znalostmi. Rozmanitost, to je asi označení, které se při čtení nabízí nejčastěji. A v této rozmanitosti spočívá princip, snad by se dokonce dalo říci koncept celé sbírky. V básni Kniha se píše: „V jedné knize jsem četl, / že změníš-li místo, změníš osud. // Je to jako přeladit rádio na jinou stanici (…)“. Iljašenko neustále, takřka v každé básni přelaďuje, mění místo a osud. V jiné básni, nazvané Azbukovník, přirovnává ruský jazyk, či spíše svůj vztah k němu k fajánsovému servisu – a toto přirovnání by se dalo použít i pro vystižení způsobu, jakým básnířka pracuje se svou zkušeností. Každá vzpomínka, každá vědomost je jeden kus porcelánového servisu, který bere do ruky, prohlíží si ho či používá a pak zas opatrně ukládá na své místo.

Přes zmiňovanou rozmanitost je sbírka kompaktní. Přispívají k tomu určité formální rysy, většině básní společné. Především sklon k příběhovosti. V úvodu mnoha básní jako by byl čtenář uváděn do děje: prší, vstávám, píšu dopis. Básně jsou dynamické, a to nejen díky pestrosti motivů, které se navíc často opakují a navracejí (v poemě Osip míří na jih se opakovaně vynořují a variují i jednotlivé verše), ale také díky tomu, že těžištěm většiny básní je pohyb: chůze, směřování, opisování kruhů, plynutí, let. Pokud je přítomná nehybnost, vždy ji provází aspoň myšlenka na pohyb či jeho předzvěst. Ještě pevnější svorník celé sbírky ale spočívá ve skutečnosti, že všechny tyto exkurze do reálných krajin, všechna putování napříč časem, kulturami i vlastními zkušenostmi jsou jen různými způsoby ohledávání sama sebe. Rozlehlého, ale i rozkolísaného já, které jednou touží po Arménii, ale chce si i zamilovat nečinnost a rádo si jen tak sní v útulném libeňském bytě, s mapami rozloženými na nočním stolku. Já, které se vždycky nakonec vydá na cestu – na jih, do Arménie, kamkoliv.